Písnička o Tálínském rybníku se poprvé hrála na posvícení. Dívka s modrýma očima skutečně existovala
Až někdy pojedete z Písku na Protivín, nebo naopak, zkuste odbočit stranou mimo hlavní trasy a navštívit vesničku Tálín. V jejím znaku jsou rybniční stavidlo, hráz, duby a modrá hladina Tálínského rybníka.
První zmínka o Tálínském rybníku byla nalezena v zápise z roku 1515. Rybník má rozlohu 52 hektarů a jeho zvláštností jsou dvě hráze – jedna na jižní a druhá na západní straně. A skutečně tam najdete také místo, které slouží jako bezpečnostní přepad, a pokud je v rybníku vyšší hladina, voda přepadem přetéká ven a doopravdy zaplavuje také část cesty pod hrází.
Text ke známé písničce, která toto vše popisuje, napsal Martin Bláha z nedalekých Maletic a hudbu složil Jan Procházka ze Žďáru u Protivína. Jiná verze příběhu praví, že Martin Bláha napsal celou píseň.
Ať tak, či onak, poprvé se písnička Už se ten Tálínskej rybník nahání hrála na posvícení v nedalekém Selibově v roce 1877. Martinovi Bláhovi bylo tehdy 59 let a Jan Procházka byl ještě o čtyři roky starší, takže to pro ně byla nejspíš písničková vzpomínka na mládí. Oba v té době sedlačili v Maleticích a píseň zařadili do repertoáru maletické kapely, kterou spolu založili.
Modré oči, kvůli kterým se dva mládenci toulali po hrázi Tálínského rybníka, prý patřily Marii Anně Kovářové z Tálína. Ta se ale nestala ženou ani jednoho z nich a vdala se do Štětic.
Písnička Už se ten Tálínskej rybník nahání pravděpodobně vznikla v tónině F-dur a postupem let se její text rozšířil na sedm slok. Nejznámější a pravděpodobně ty původní jsou ale jen první dvě.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
