Pečeť musela mít svého času každá důležitá listina, později byl k ověření osoby nutný už i podpis

Pečeti jsou doloženy už ve čtvrtém tisíciletí před Kristem v Orientu. Používaly se ve starém Egyptě i antickém Řecku a Římě. Pak je převzaly raně feudální státy. Od 13. století význam pečetí rostl, staly se kritériem pravosti listin.

„Nejprve byly zaváděny v královských kancelářích a v církvi. Později pečeti používala také šlechta a města, ve vesnicích začali rychtáři a konšelé pečetit dokumenty na konci 15. století, hojně potom s rozšířením vesnické samosprávy v 16. a 17. století,“ uvádí Alois Sassmann, který se zabývá genealogií.

V pozdním středověku přestalo být pečetění slavnostním aktem a stalo se běžným administrativním úkonem. V novověku pak rostl význam podpisu jako ověřovacího prostředku a od 17. století se pečeť používala jen spolu s podpisem, samotná pečeť už k legalizaci listiny nestačila.

Barva pečetí byla různá, ale nešlo o nahodilou záležitost. „Dochovaly se třeba žádostí ještě z 19. století, v nichž obce žádají panovníka, aby je povýšil na městys a udělil jim znak a právo pečetit zeleným nebo červeným voskem. Přitom panoval názor, že pečetit červenou barvou znamená víc než zelenou. Také u šlechty býval rozdíl, nižší šlechta pečetila černým a zeleným voskem, vyšší červeným. Později ale u všech uživatelů převládala červená barva,“ popisuje Alois Sassmann.

Od 13. století se pečeti stále zvětšovaly, protože zavládl názor, že kdo je společensky výše, ten má větší pečeť. „Nastalo takové pečetní rivalství, které se projevovalo zvláště u evropských panovníků. Rozměry pečetí dosahovaly až 10 centimetrů a výjimkou nebyly ani větší. Vrcholem je asi pečeť anglické královny Viktorie, která měla 15 centimetrů. Pro srovnání, taková normální pečeť měla asi 15 milimetrů,“ doplňuje genealog.