Pavel Kroneisl: Vzpomínka na Krkonoše

Bydlení to bylo dost dobrodružné, zimy jsme si užili bohatě, a nejen venku. To nám ale tenkrát nějak nevadilo. Lyžování stálo za to a další zážitky také.

Jednou jsme se třeba vypravili na večeři do místní hospody. Bohatě jsme pojedli z velkého výběru, tedy buřty nebo guláš, a spokojeně vyrazili do jasné mrazivé noci. Najednou někdo z party vzrušeně povídá: „Koukněte, támhle hoří!“ a ukazoval nahoru na vysoký kopec.

A fakt, plála tam parádní vatra. Bylo to ale dost daleko a po večeři se nikomu nechtělo zkoumat oheň podrobněji. Náš třídní, bývalý aktivní volejbalista a profesor tělocviku, byl ale jiného názoru. Zavelel, jde se tam a vyrazil. My jsme se tedy vydali za ním.

Za chvíli jsme se dostali na sjezdovku, kde on se dal do klusu a stoupal dost rychle. Jenomže, jenom chvíli, protože byl přeci jenom těžší než já, začal se propadat. Mě sníh unesl, a tak jsem se dostal před něj. To nesl dost nelibě a snažil se.

U ohně jsem byl ale stejně první. Už cestou jsme viděli, že tam hoří dům, a ne malý. Na místě jsme se dozvěděli, že je to – nebo spíše bylo – rekreační zařízení tehdejšího Krajského ústavu národního zdraví Plzeň. Úplně nové. Den před požárem tam přijeli první rekreanti.

Byl to prý moc pěkný srub. Teď už z něj byla hromada ohořelých polen, popela, základová deska a k černému nebi se tyčící komín. Vypadalo to tam dost děsivě. Jediné dobré bylo to, že se nikomu nic nestalo. Proč to tenkrát chytlo už nevím.

Vyrazili jsme zpátky do Rokytnice  mlčky, nikomu nebylo moc do řeči. Spát jsme šli hladoví, protože noční výběh nás pořádně protáhl a vytrávilo nám. Ráno jsme zjistili, že to bylo dobré tři kilometry od našeho bydlení. Navíc pořádný krpál.

Zvláštní vzpomínka. Taková krásná mrazivá noc, a k tomu ten strašlivý oheň....