Pavel Chlouba: Laskavost amatérského zahradničení

8. červen 2018

Amatér! Cítíte stejně jako já zdánlivou potupnost toho slova? Zdánlivou – říkám zcela záměrně, protože všechno je trochu jinak.

Přiznám ale, že v jednom krátkém období svého života jsem se na amatéry zahradníky, respektive zahrádkáře, díval trochu mezi prsty.

Je to ale už dávno, asi někdy, když jsem se stal čerstvým profesionálem. Čerstvý, tedy mladý profesionál, má snad alespoň malé právo klopýtnout, jinými slovy chybovat, splést se a být trochu mimo.

Teď jsem už starý profesionál a tím pádem se dívám na svět trochu jinak, i na amatéry, samozřejmě. Slovo amatér je francouzského původu a doslova znamená milovník. Ale ne milovník ve věci citů, které projevuje muž vůči ženě, ale milovník jakési činnosti. Také by se mohlo říct, že je to nadšenec, který vykonává nějakou činnost z větší lásky k ní samotné než z lásky k penězům. Jenom u numizmatických amatérů se to jaksi prolíná, ale o tom jsem vlastně mluvit ani nechtěl.

Samotné nadšení k věci je už fantastická záležitost. Když se k tomu ještě přidá nadšení k zahradničení, pak takový amatér má v mém vnímání už velmi vysoké postavení.

No uznejte, dobrovolně se rýpat v zemi a dřít se s těžkým kolečkem hnoje bez vidiny finanční odměny nebo pracovat v dešti, zimě, tropickém horku na zahrádce a mít z toho jenom dobrý pocit, to je přeci skvělé. Proto je pro mne zapálený amatér zahradník mnohem více, než vyhořelý zahradník profesionál.

Lipí, Habří, Kvítkovice. Názvy obcí už naštěstí máme, dnes by vznikly spíš Betonovce a Zastřešené Bazénovce

Kvítkovice

Když mi bylo šest či sedm let, trávil jsem dlouhou část letních prázdnin u své tetičky, která tenkrát bydlela v půvabné oblasti Moravského krasu. Žila skoro na samotě poblíž obce Jedovnice.

Z poslední doby mám několik zážitků, proč mi amatéři stále více přirůstají k srdci. Celkem nedávno jsem se potkal s člověkem, kterého si velmi vážím. Je to typický zahradník amatér. Viděl mě, jak v jednom televizním pořadu vysévám rajčata. Drážku na výsev semínek jsem si udělal prstem a schytal jsem za to kritiku nejvyššího stupně.

Říkal: „Pavle, to se tak nedělá, nevypadá to hezky. Já mám na to destičku, kterou jsem si nechal udělat od truhláře podle přesných parametrů, aby vše ladilo jak má.“ A také dodal, že má tři druhy pinzet, kterými vysévá semínka do řádků, aby mladí vyklíčenci od samé mladosti viděly, jak vypadá řád a pořádek v zahradním prostoru. A kdybyste viděli tu jiskru v oku tohoto skvělého chlapíka, snad byste mě pochopili, proč mám ty amatéry tak rád.

O něco starší je příhoda, jejíž scénář napsal jeden z mých kamarádů, vystudovaný strojař a od přírody pedantní a přesný člověk. Měl sázet na své zahrádce jakési půdopokryvné rostliny a ptal se mě na radu, v jaké vzdálenosti se mají vlastně sázet. Trochu jsem ho odbyl a řekl jsem jenom, že tři rostliny na běžný metr.

Myslel jsem si, že je to dobrá rada. Asi ale nebyla, protože když jsme se potkali příště, říkal mi, kolik času ho stálo rozměření výsadby. Výsadbové jamky nejdříve vytyčil a prý to byl celkem výkon – každá rostlina byla vysazena na střed jamky, které byly od sebe rozměřeny se strojařskou přesností, pochopitelně 33,3 cm od sebe. Je jedno, že rostliny ve finále udělají zelený koberec, důležité je, že novou výsadbou dostal na zahradu řád, hned od samého začátku.

Nosil bych i montérky s číslem a šel do roubovací ligy, aby zahradničení mělo stejnou podporu jako sport

zahradničení

Fejeton zahradníka Pavla Chlouby, kterého znáte z pořadu Zelené světy.

Další moje příhoda je ještě starší. Kdysi jsem pomáhal dělat zahradu mladé sympatické paní, která pracovala ve zdravotnictví. Z paneláku se stěhovala do domečku a poprvé v životě se potkala se zahradou, ale i půdou, blátem a rostlinami všeho druhu. Žila ve velké obavě, jestli se bude umět postarat o zahrádku, když vytrhnout plevel jí připadalo jako nadlidský úkon a navíc i nehygienický. Její zahradu i krásné oči jsem opouštěl v obavách, co bude dál.

Nikdy ale nezavolala s prosbou o radu či pomoc. Škoda, říkal jsem si, ty oči bych ještě rád někdy viděl. A pak jsme se potkali zcela náhodou, objevila mě v davu ulice a přihrnula se ke mně se širokým úsměvem (ach, ty oči byly stejně krásné). Hned jak mě pozdravila, pochlubila se, jak ji zahrada změnila život. Říkala dokonce, že je to tak silné, že při procházce městským parkem ochotně vleze do porostu azalek a vytáhne kopřivu, která tam vůbec nemá co dělat.

Příkladů o laskavém amaterském zahradničení bych našel ve své soukromé pracovní kronice ještě dost. Tento je ale starý sotva pár dnů – a přiznám se, úplně mě dostal. Jedné mojí kamarádce jsem půjčil válec, který se používá při výsevu trávníku. Bylo zřejmé, že budou doma zakládat pažit, aby se to u jejich domečku konečně zelenalo. Když byli s výsevem trávníku hotoví, pípla mi v telefonu zpráva. V ní mimo jiného stálo: „Kdybys nás Pavle viděl, smál by ses. Aby to bylo rovnoměrné, cukrovali jsme travní semeno cedníkem na špagety.“ Byla to asi nejmilejší esemeska, jakou jsem kdy dostal.

Nezbývá, než abych ještě jednou zopakoval – moji milí amatérští zahradníci, fakt vás mám rád!

autor: Pavel Chlouba
Spustit audio

Související