Místo emigrace zvolil v roce 1968 návrat do vlasti. „Nikdy jsem nelitoval,“ říká Jiří Suchý

Na jaře 1968 přestala existovat cenzura. Suchý se Šlitrem už nemuseli své texty odevzdávat ke schvalování a mohli si na jevišti říkat, co chtěli. 

Proměna atmosféry ve společnosti se projevovala ve zdánlivých maličkostech. Jiří Suchý vzpomíná, že třeba znovu začal číst noviny. A když se mu do ruky dostal manifest 2000 slov, který podepsal třeba Jan Werich, neváhal a připojil i svůj podpis. I když určitou obavu z dalšího vývoje měl.

Říkal jsem si: Tohle si přece Rusové nemůžou nechat líbit! Vůbec jsem ale netipoval, že by sem vtrhli.
Jiří Suchý

Z Jugoslávie do Londýna… a zpět

21. srpna 1968 byl Jiří Suchý na dovolené. „Byl jsem v Jugoslávii. Ráno nám do místnosti vtrhli dva chlapi a říkali: Rusové jsou v Československu! Uvažoval jsem, zda nevyužít toho, že jsem za bukem a zda se do Československa vůbec vracet. Řekl jsem si, že bude šťastnější, když i s rodinou počkáme, kam se to vyvine.“

„Jsem komparzista samozvanec,“ vzpomíná na svoji první filmovou roli Jiří Suchý

Textař, skladatel, dramatik, herec, výtvarník, filmař a principál pražského Divadla Semafor, které v roce 1959 spolu s Jiřím Šlitrem založil, Jiří Suchý, slaví 85. narozeniny.

Z Jugoslávie tak i s rodinou odjeli do Londýna za příbuznými. Zprávy o tom, co se v Praze děje, prakticky neexistovaly. A telefonické spojení bylo velmi problematické.

„Jednoho dne jsem se dovolal a Šlitr říká: ‚Prosím tě, kde jsi! Za tři dny začínám sezonu sám!’ Tak jsem šel, koupil si letenku a přiletěl do Prahy. Nikdy jsem toho nelitoval.“

Chytří diváci

V reakci na okupaci nasadilo divadlo Semafor na repertoár aktualizovaného Ďábla z Vinohrad, ve kterém mimo jiné zazněla i nová píseň Calypso o šťastné zemi. 

Týdny a měsíce ubíhaly a lidé si na okupaci začínali zvykat. „Na jednu stranu jsem si říkal, že je svým způsobem dobře, že národ není zdeptaný, na druhou stranu jsem si říkal, že by národ mohl být trochu hrdější,“ vzpomíná Jiří Suchý.

Diváci, kteří v příštích letech do divadla Semafor chodili, ale dali Jiřímu Suchému naději, že to ještě není tak špatné. „Začali hledat mezi řádky. Několikrát se nám stalo, že se rozesmáli a roztleskali a my nevěděli proč. Lidé byli v mnoha věcech mnohem chytřejší než my.“