Odmítání lásky je následkem jejího mnohonásobného zrazení

19. srpen 2022

Věznice jsou plné lidí, kteří v útlém dětství zažívali hluboká traumata - týrání, zneužívání, dlouhodobé zanedbávání.

To je ale jenom špička ledovce. Podle průzkumů více než 60% českých dětí vyrůstá v nejistých vazbách. Přitom jistá a bezpečná vazba na jednu pečující osobu je rozhodující v tom, jak se člověk jednou bude stavět k sobě, ke světu i ke svým dětem. Řekla to dnes v našem vysílání Anna Krátká, vedoucí rodinná a terapeutická konzultantka organizace Rozum a Cit. Tato společnost doprovází životem pěstounské rodiny. Dětí v pěstounské péči je u nás na dvacet tisíc. 

„Dítě s tak těžkými ranými zkušenostmi, které jsou v něm takto pevně zapsány, aby přežilo, vytváří řadu obranných strategií: nevěřím druhému, na všechno jsem sám, musím se o sebe sám postarat, nejdu do vztahu,“ říká Anna Krátká.

Naproti tomu má pěstoun podle ní motivaci vedenou snahou pomoci dítěti, které nemělo možnost vyrůstat v milujícím prostředí. A ono to na sebe často naráží: „Pěstoun otevírá náruč, ale dítě se tomu brání a do té náruče nechce. Protože jeho životní zkušenost zněla: blízkost bolela. Blízkost zraňovala a nemůžu jí důvěřovat,“ vysvětluje.

Pěstoun musí rozumět tomu, že dítě nedělá schválnosti

To, co podle terapeutky může pěstoun udělat, je dítě doslova léčit. „To znamená znovu a znovu a znovu dítěti potvrzovat, že může důvěřovat druhému člověku a že jeho chování pěstoun zvládne. Bez vzteku a nezvládnutých emocí pěstouna. Že to dítě přijímá, má ho rád a je pro něj důležité i s tím, jak se chová. 

Pěstoun tedy musí rozumět tomu, že dítě nedělá schválnosti. „Není to uličník nebo někdo, kdo to má v genech a přináší si to ze své rodiny, kde maminka fetovala, tatínek je neznámý a tak. Je třeba chápat, že jsou to strategie, které si dítě nevědomě vytvořilo proto, aby přežilo. A že to byly nejtěžší situace jako týrání, ošklivé zacházení, kdy to bylo k nepřežití.“

Na počátku byly nenaplněné potřeby

Takové obranné mechanismy pak ale dítěti dlouhodobě komplikují jeho další každodenní žovot.  „Tyto děti často mají poruchy chování. Projevuje se to například manipulativním, hodně kontrolujícím chováním, přes afekty a záchvaty vzteku, napadání druhých a destruktivní chování vůči okolí i vůči sobě, po lhaní a krádeže. Traumatizované děti je také těžké motivovat a vést. Proto je strašně důležité spolu s pěstouny jít a uvědomit si, co je za tím. Že na počátku byly nenaplněné potřeby,“ zdůrazňuje Anna Krátká.

Chápat to je podle odbornice důležité pro celou společnost. Protože za řadou společenských problémů, za řadou trápení, ale i za politickými manipulacemi nebo za trestnou činností se ukrývají právě těžká traumata z dětství.

S Annou Krátkou z pomáhající organizace Rozum a Cit jsme si toho o traumatech z dětství řekli mnohem víc. A tak jestli vás téma zajímá, otevřete si ho zde v plné šíři...  

Spustit audio