O dědečkovské vzpouře, pouti, vlaštovkách, kapličce a zázraku. Přečtěte si glosy

19. srpen 2016

Zajímavé osobnosti jihočeského kraje píší a čtou glosy pro Český rozhlas České Budějovice. Jejich zamyšlení uslyšíte každý všední den v ranním vysílání v 7.40 hodin.


Luboš Dvořák: Pouť v Klokotech

Pouť k Panně Marii Klokotské v Táboře mám rád, i když ne všechny vzpomínky na ni jsou příjemné. Když byly moje děti malé, patnáctý srpen byl významným dnem v prázdninovém kalendáři. Naše rodinka pěšky vyrážela k baroknímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie.

Nebudu lhát, že naše kroky vždy mířily na slavnostní mši, ale ani té jsme se nevyhýbali. Děti ale zajímaly jiné atrakce - turecký med, pražené mandle, cukrová vata, houpačky, kolotoče nebo létající labutě. A když si dcerka usmyslela, že se chce povozit v plastových ptácích s dlouhým krkem, co by pro ni tatínek neudělal. Zakoupili jsme jízdenky a usedli.

Teď si říkáte, proč o tom hovořím, labutě jsou přece legrace proti jiným adrenalinovým konstrukcím, ze kterých se obrací žaludek při pouhém pohledu na ně. Jenže mně nesedí ani řetízkáč. Co se točí, mi nedělá dobře.

Labutě se rozletěly, nejprve nízko, pak stoupaly. Dcera se tvářila spokojeně, já trpěl s vědomím, že za pár minut vše skončí. Jenže - to jsem se měl domluvit s provozovatelem, aby neodcházel na pivo. Ale stalo se. Labutím tempem jsme kroužili nad Klokoty strašně dlouho, majitel atrakce zmizel a můj podvěsek mozkový v hlavě tancoval čardáš.

Když jsme se dostali na zem, dcera v růžových šatičkách zářila štěstím, já byl zelený mdlobami. Své pouťové skóre jsem nevylepšil ani na střelnici s růžemi. Když jsem chtěl ratolesti vystřelit krepovou květinu, utratil jsem tolik peněz jako Jan Hartl v komedii Vesničko má středisková.

Přesto přese všechno mám klokotskou pouť stále rád. Teď mnohem víc, děti odrostly a na labutě či ke vzduchovce mě už nikdo nenutí.

Luboš Dvořák je deset let editorem jihočeských Deníků. V novinách působí už od roku 1993. V práci i ve volném čase se rád věnuje světu filmu. Je například autorem seriálu Jihočeské filmování o natáčecích místech v našem kraji, který už několik let vychází na stránkách jeho „domovských“ novin.


Jiří Klíma: Dědeček

Před nedávnem jsem se stal dědečkem. Dlouho očekávaný a odkládaný vnouček se konečně vyklubal na svět. Všude kolem plno radosti a veselí, k tomu já pln očekávání a nadějí. Hlava nabitá svěžími plány na zabavení dětské dušičky, které budu pomáhat vnímat a objevovat svět. V duchu jsem si hned maloval všechny možné i nemožné společné aktivity, určoval pořadí dětských dovedností, které jen dědeček umí správně vysvětlit a naučit.

0:00
/
0:00

Po prvotní euforii jsem si ale najednou uvědomil, že zároveň nenávratně končí jedna etapa mého života. Už navždy budu dědečkem, tedy staříkem, jemuž nepřísluší se otočit za hezkou ženskou, jsou mu provždy odepřeny romantické myšlenky, a pokud ho napadne rým či dokonce verš jiný než je dětská říkanka, měl by ho rychle zaplašit.

U kytary je nutno vyměnit molové akordy za ty vesele durové a milostné písně, a to i ty zděděné po Waldemarovi, raději zapomenout. Četbou zůstat u křížovek, sudoku a literatury faktu, povolen maximálně historický román. Tak to tedy rozhodně není můj šálek kávy. Vlastně, co to melu o kávě? Dědovi patří lipový nebo meduňkový čaj. Brrr!

Nevím, jak jsou na tom ostatní dědečkové. Jsem jedním z nich teprve krátce. Ale dnes uvažuji vážně o vzpouře. Vždyť dědečkové jsou vlastně romantičtí mladí kluci. Akorát z antikvariátu.

A dovětek? Doufám, že mne babička podpoří.

Jiří Klíma je dětský lékař. Dlouhá léta pracuje na Dětském oddělení českobudějovické nemocnice. Mimo to také externě přednáší na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Je vášnivým sportovcem. Běhá, plave, jezdí na kole, někdy i všechno dohromady - je to triatlonistou. Žije ve Zlivi.


Radek Štěpánek: Vlaštovky

Když jsem byl malý, hnízdily vlaštovky i v našem paneláku. Celé sídliště každý rok zkrásnělo jejich akrobacií a zpěvem. A když na podzim odlétaly, byly jich plné parapety. Živě si pamatuji, jak vylétaly z už tehdy rozpadajícího se nápisu „Světu mír“ na jednom sousedním panelovém domě. Byl to jeden z mých prvních básnických obrazů.

Nápis ale později zmizel pod novou fasádou. Jednoho roku se vlaštovky na sídliště už nevrátily, začalo ubývat i jejich sestřiček jiřiček a dnes už se nad sídlištěm ozývá jen pištění rorýsů, kterým nezaslepili zedníci odvětrávací otvory jen díky všímavosti pár nadšenců.

Jako dítě jsem netušil, že budu muset brzy stejně jako vlaštovky cestovat do jiných krajin, abych mohl obdivovat krásu kdysi tak hojných ptáků. Loni mě jejich zpěv těšil v českých vesnicích rumunského Banátu. Lidé je tam na dvorech vítají, staví jim dokonce pod střechou podložky a lákají je, aby u nich zahnízdily. Letos jsem si je užíval až u Jaderského moře. Ani Chorvaté je zpod svých střech nevyhánějí fábory z vlajícího igelitu a roztočených cédéček. Vlaštovky se jim potom odměňují lehkostí, s kterou se při západu slunce prohánějí nad vrcholky mořských vln.

Kdysi byly vlaštovky vítané i u nás. Když ještě měli lidé vztah k zemi, ctili v nich vítané sousedy, kteří jim pomohou od všudypřítomných much a dalšího hmyzu. Vlaštovky byly také považovány za duše zemřelých – a kdo by si to chtěl rozházet se svými předky?

Dnes je situace jiná. Na hmyz se koupí pesticid a na duše už se nevěří. Požehnání vlaštovek se ztratilo a srážení hnízd je i pro mnohé mé známé jarním sportem. Vlaštovky z takových míst přemlouvám, aby nebojovaly a přestěhovaly se jinam. Pořád jsou lidé, kteří vědí, že každá střecha na tomto světě je jen půjčená - i jim.

Radek Štěpánek je rybář, básník a novinář z MF Dnes. Vydal sbírky Soudný potok a Krajky Pagu a s Terezou Bínovou Rám pro pavoučí síť.


Marie Petrmanová: Zázrak

Už se vám určitě také stalo, že jste se těšili na nějakou událost v očekávání něčeho podobného zázraku – a ejhle, onen blesk z jasného nebe se nekonal. Před řádkou let se mi podařilo vypravit se na proslulé hořické Pašijové hry. Měli jsme štěstí na krásné počasí, i představitel Ježíše byl dokonalý a charismatický, všechno bylo asi nejlepší, jaké mohlo být. Jen ten divný pocit, kdeže je ten můj zázrak?

0:00
/
0:00

Ale jak se říká, všechno má svůj čas! Můj zázrak přišel! Cestou domů, v autobuse, kde s námi seděla nenápadná bělounká bábrlinka jako z cukru, úsměv na rtech i v očích. A jak tak šla řeč, přišla řada i na ni. Vyprávěla, jaký měla nádherný život vedle milujícího manžela. Neměli ale děti a nakonec přišla oční nemoc a paní na dvacet let téměř oslepla, viděla jen šedé a černé skvrny.

Po úspěšné operaci se o to víc raduje z barev života, jen ji notně překvapily ty změny, které kolem sebe uviděla, hlavně její vlastní podoba po dvaceti letech! Všechno to vyprávěla mile a rozšafně. A teď právě pro mne sjel ten vytoužený blesk!

Chtěla bych jednou být taky takováhle radostná bábrlinka! Mám celý život štěstí na skvělé lidi kolem sebe a až tahle úplně cizí paní mi během několika minut doslova změnila život. Chtěla bych jednou být taky takovou radostnou bábrlinkou!

Jenže takovou bábrlinkou se nestanete ze dne na den, to se musí trénovat, hodně a pořádně trénovat, nejlépe celý život! Ještě nejsem plně úplně bílá, tak snad zvládnu si ten svůj zázrak zasloužit!

PS.: Držte mi, prosím, palce…

Marie Petrmanová je českobudějovická architektka, ilustrátorka, překladatelka a tlumočnice z rumunštiny a také dlouholetá skautka.


Jan Cempírek: Kaplička

Tu kapličku u Domoradic jsem měl vždycky rád. Vyjímá se na konci pole pod stromem jako přerostlý křemenáč s červeným kloboučkem. Líbila se mi dokonce tak moc, že jsem ji před lety začal i fotit. Je dobře vidět ze silnice a tak se někdy, když jedu mezi Krumlovem a Budějovicemi, zastavím, zapnu na autě blikačky, stoupnu si na kraj pole a tu kapličku si vyfotím. Ze stále stejného místa.

0:00
/
0:00

Mám ji zachycenou v předjarním období, kdy je půda nasycená roztátým sněhem, i za horkých dní vrcholného léta. Mám snímky, které zachycují střídání plodin na poli před kapličkou. Jeden rok vlčí mák, další žito, pak zas kukuřice. Několik snímků je kuriózních tím, že na nich kaplička vůbec není – podzimní mlha nad strništěm ji zahalila a jen zasvěcenec tuší, co se v ní skrývá.

Jak říkám, mám ji rád, tu drobnou sakrální stavbičku na horizontu. Ale nikdy, ani když jsem měl opravdu hodně času, ani když pole bylo suché, jsem se k té kapličce nevypravil. Vždy jsem si ji jen z uctivé vzdálenosti vyfotil a jel si po svých.

Nevím tedy, jak voní vyhřátá mez u její paty. Nevím, jaký svatý obrázek je uvnitř. Neslyšel jsem nikdy včely, které bzučí v koruně stromu nad její střechou. Netuším, jaký je od kapličky výhled na druhou stranu kopce. Nevím, vše si jen představuji.

Ta kaplička je pro mě symbolem fantazie. Nebylo by přeci nic jednoduššího, než k ní dojít a poznat. Vidět do kraje za obzorem, lehnout si do trávy, pohladit omítku. Ale poznáním se vždy něco ztratí. A já si ještě chci představovat. Nechat si prostor pro nejistotu. Zadní vrátka pro překvapení.

Kdybych se k té kapličce vypravil, kouzlo by bylo pryč. A musel bych hledat novou kapličku. A pak zase novou. Jenže, proč? Svou kapličku, ke které nikdy nepřijdu, už mám. Sem tam si ji vyfotím, občas si představím, jaké to je v krajině „za ní“. To mi stačí.

Jan Cempírek, českobudějovický spisovatel a publicista, je autorem několika knih (Rafinerie, Autostop.CZ ), které vydal pod vlastním jménem, a literární mystifikace Bílej kůň, žlutej drak, za níž získal coby vietnamská autorka Lan Pham Ti v roce 2009 Cenu Knižního klubu.

Další sloupky najdete ZDE.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.