Nikola Šuhaj loupežník. Slavný baladický příběh z Podkarpatské Rusi o nezranitelném zbojníkovi, lásce i zradě

Nikola Šuhaj loupežník je zřejmě nejslavnějším dílem spisovatele Ivana Olbrachta. Autor se inspiroval skutečným životem mladého zbojníka z Podkarpatské Rusi, vypráví o jeho lásce Eržice, válce, chudobě, cti i zradě. Příběh je plný magie a kouzla zapomenutého kraje.

Nová rozhlasová úprava slavné balady vznikla v roce 2021. Text načetl herec Stanislav Šárský.

Nikola Šuhaj se vrátil. Utekl z války. Domů. Do svých hor. Neboť ony jsou jediné, které stojí za to, aby se po nich stýskalo. Koločava! Koločava! Jak sladké jméno a jak chutná na jazyku! Stál na noční silnici a sál mléčnou vůni Koločavy. Tma byla tvrdá jako kamení a v ní žlutě blýskalo několik okének jako lístky kyzu v uhlu. Do ticha zněly duté údery dřev mlýnské stoupy, která stlouká vlněné tkanivo domáckých stavů a již jest slyšeti jen v noci. Tmou prošla holčička, nesoucí na velké lopatě z chýše do chýše řeřavé uhlí, ale byla osvětlena jen tvář a prsa dítěte, ostatního těla viděti nebylo. Koločava!

Nikola Šuhaj loupežník vyšel tiskem poprvé v roce 1933. V témže roce za něj Ivan Olbracht (1882-1952) získal Státní cenu za literaturu. Udělení ceny vyvolalo i negativní ohlasy, především mezi četníky na Podkarpatské Rusi, jejichž kolegy skutečný Nikola Šuhaj a jemu podobní sprovodili ze světa.

Spisovatel na to reagoval vzápětí v časopise Čin: „V Nikolovi Šuhajovi líčím poměry v karpatské vsi a také zuřivý boj mezi orgány státní moci a loupežníkem a jeho přáteli. Doba a kraj daly tomuto boji ráz, a z obou stran docházelo ke krutostem. Hledíme-li na Šuhajovu postavu staticky, zejména v době, kdy s ním měly co činiti úřady nově se tvořícího státu, a díváme-li se občansky, můžeme dáti četnickým orgánům klidně za pravdu, že Šuhaj byl bandita. Jenže literatura je něco jiného než bezpečnostní služba, oči umělcovy hledívají jinak než oči státních orgánů a Šuhaj z tvořící se legendy není Šuhajem z roku 1920 a 1921. Má kniha je román a ne historická monografie, a rozumí se samo sebou, že věci v ní se neudály tak jako ve skutečnosti a osoby v ní vystupující že nejsou lidé opravdoví.“