Nikdo ho nevidí a jen občas ho někdo uslyší. Přesto se bez nápovědy divadlo neobejde

V současné době pomáhá například při zkouškách hry Kati dramatika Martina McDonagha. „Nejdřív si paní inspicientka připraví, kde kdo bude stát, co bude na jevišti, a až začnou mluvit herci, začínám i já. Při představení jsem za portálem. Někdy stojím, někdy sedím, podle toho, jak se herci pohybují,“ prozrazuje.

Text má rozdělený do jednotlivých obrazů a podle toho, která část se zrovna zkouší, nalistuje příslušnou stránku. Pak musí pozorně sledovat všechny repliky. „Někdy je to při zkouškách docela zdlouhavé, když se pořád opakuje, ale zrovna tahle hra mi přijde zábavná, takže to mě baví,“ dodává Jan Saska.

Myslí si, že základním předpokladem pro jeho práci je jakýsi jemnocit. Nápověda totiž musí poznat, kdy herec potřebuje pomoci. „Doteďka si tím někdy nejsem vůbec jistý. Náročné také je, když herec text trochu pozmění. To je potřeba další repliku vhodně upravit a nahodit nějakou správnou větu, která do toho zapadne,“ popisuje.

Stává se také, že se herec splete a přeskočí v textu několik replik. „Pak je velké dilema, jestli se vracet k tomu, co nebylo řečeno, nebo jet dál. Většinou je jednoduší pokračovat, ale někdy, když nezazní důležitá informace, tak se snažím ještě napovědět ten text zpětně. Někdy je to rozhodování hodně rychlé, a to je asi okamžik, kdy se nápověda nejvíc zapotí,“ komentuje Jan Saska.

Nápovědě by samozřejmě také mělo být dobře rozumět. „Herci obecně nemají rádi šeptání, víc jim vyhovuje, když se to řekne na celý hlas, ale s nižší hlasitostí. Ideální je napovídat do smíchu nebo nějakého šramotu na jevišti, ale někdy se zkrátka stane, že do prvních řad nápověda slyšet je,“ uzavírá Jan Saska.

Všechny díly pořadu Co dělají najdete ZDE.