Neví ani, kdy se narodila. Našli ji vojáci v troskách vybombardovaného domu

14. duben 2018

„Já jsem měla v životě snad deset jmen,“ trpce se usmívá Eliška Prokopová. „Nejdříve mi říkali Karin Kruppe, ale v matrice jsem měla zapsáno jméno Alžběta Kupková. To jsou už dvě jména, o kterých nevím, jak mi je kdo dal,“ dodává.  

Životní příběh Elišky Prokopové, která dnes žije v Písku, byl plný zvratů, utrpení i radostí, ale hlavně to byl a je příběh se spoustou bílých míst.

„To, že jsem se narodila v roce 1942, to je jen odhad,“ říká k údaji ze svého rodného listu. Ke konci války ji totiž vyprostili vojáci z trosek vybombardovaného domu. Bylo to kdesi v Německu a nejspíš byla jediná, kdo přežil.

S vážným zraněním hlavy ji převezli do nemocnice, která se shodou náhod nacházela v Chebu. Tam ji také zastihl konec války.

Následoval pobyt v sirotčinci a pak krátké epizody u různých pěstounských rodin. Ty jí vždy daly své jméno a po čase zas vrátily do nějakého z ústavů pro opuštěné děti. Putovala tak po Čechách i Moravě. „Ti lidé, co si mě brali, si ze mě chtěli vychovat jen nějakou služebnou,“ vzpomíná.

Zažila všelicos, odnesla si i trvalé následky na svém zdraví. A také se neučila. „Nikoho, ani v těch dětských domovech, nenapadlo, že jsem už dost velká na to, abych začala chodit do školy,“ popisuje svou životní pouť, která si svou dramatičností nezadala s osudy Dickensova Olivera Twista.

Nakonec se ale na Elišku Prokopovou přece jen usmálo štěstí. Adoptovali ji manželé Šámalovi z jedné vesnice nedaleko Chebu, kteří jí vytvořili láskyplné zázemí. Spolu s nimi se po nějakém čase přestěhovala na jih Čech. „Matka pocházela z Cehnic, a tak chtěla sem zpátky,“ vysvětluje.

Příběh ženy, která dodnes pátrá po tom, odkud vlastně je, si můžete poslechnout v pořadu Jihočeši.

autor: Filip Černý
Spustit audio

Související