Nelehká osobní zkušenost přivedla Martinu Primakovou k paliativní péči. Dnes své poznatky předává studentům i kolegům

Ředitelku Centra sociálních služeb Emausy v Dobré Vodě u Českých Budějovic přivedla k paliativní péči nelehká osobní zkušenost. „Starala jsem se o těžce nemocného tatínka. Prodělával náročné dialýzy a sám už neměl sílu pokračovat dál. Lékaři mu říkali, že musí, jinak zemře. Byl už upoután na lůžko, přesto podstupoval náročné procedury. Já už jsem v tom neviděla smysl a on také ne,“ vzpomíná Martina Primaková a jedním dechem dodává, že k životu i takové situace patří.

V tomto období si vzpomněla na lékařku věnující se paliativní medicíně, u které během svých studií byla na praxi. „Poprosila jsem ji o pomoc. Bylo to moje první setkání, sedli jsme si ke společnému stolu. Zeptala se mě, co je pro mě důležité, zeptala se na to samé i mého tatínka, a ta péče byla potom přesně taková, jak jsme si představovali. Tatínek zemřel doma v okruhu svých blízkých. Čerpám z toho dodnes,“ vypráví.

Posléze začala pracovat v Centru sociálních služeb Emausy, kde s kolegy postupně zavedli režim paliativní péče. O tématu také přednáší na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a pro pracovníky z oboru pořádá různé kurzy a semináře.

Práce je zároveň jejím koníčkem. A i když je časově a hlavně psychicky náročná, dokázala Martina Primaková také vychovat hned čtyři potomky. „Bez rodiny bych to nezvládla, ale důležitá je i sebepéče. Mám velkou podporu mého manžela, hodně mi pomáhá. On je takový tvrdý obal s velkým a dobrým srdcem,“ pochvaluje si.

Proč se lidé bojí mluvit o umírání? A jaký je obecně zájem o paliativní péči? Celý rozhovor s Martinou Primakovou si poslechněte online.