Naši čtvrt hodiny neustále plakali, pak mě poslali do sámošky, vzpomíná historik na 21. srpen 1968

21. srpen 1968, okupace Československa, tank, Sovětská invaze
21. srpen 1968, okupace Československa, tank, Sovětská invaze

„Přátelé, v těchto okamžicích se střílí již na dvoře Československého rozhlasu. Myslím, že to budou brzo poslední slova, která od nás slyšíte. Přátelé, u nás slyšíte střelbu… Věřme, teď nám nic jiného nezbývá než věřit a být klidní a nenechat se vyprovokovat.“

Tato dramatická slova zněla éterem 21. srpna 1968 z vysílacího studia Československého rozhlasu v Praze, když vojska Varšavské smlouvy začala obsazovat republiku.

Po určitou dobu mohlo vysílat i českobudějovické studio, kterému pomohla drobná, ale důležitá lest. „Dali tam cedulku Mateřská škola a do Dukelské ulice, kde skutečně mateřská škola byla, dali Československý rozhlas. Než to Sověti zjistili, stál ozbrojený vůz, který měl hlídat důležitý strategický bod, na jiném místě,“ říká historik Jiří Dvořák.

Dostanou krev, kterou přijeli prolévat

Díky tomu mohla být odvysílána i tato slova reportéra Vladimíra Váchy: „Na operačním sále českobudějovické vojenské nemocnice bojují lékaři o životy šesti lidí. Ještě dnes odpoledne byli tito lidé oblečeni do uniforem příslušníků sovětské armády, do uniforem okupační armády, která přijela obsadit Československo. A pak přišel podvečer. Při přistávání sovětských letadel na českobudějovickém letišti došlo k těžké havárii. Štáb lékařů je v plné práci, tak, jak jim to přikazuje jejich lékařská povinnost, jejich lidská povinnost. Chirurgové poskytli zraněným vojákům první pomoc, ale zranění některých z nich jsou velmi vážná. Je třeba transfuze krve, lékaři jí nemají v těchto dnech dostatek. Požádali proto sovětského velitele, aby vyslal deset dobrovolných dárců z řad příslušníků svých jednotek. Nestane-li se tak, do této chvíle nevíme, zda se tak stalo, zranění vojáci i tak krev dostanou. Dostanou naši krev, tu, kterou přijeli prolévat.“

Takto vypadal v roce 1968 kontrolní stůl, který sloužil pro vysílání Československého rozhlasu

Úplnou pravdu o tom, co se tehdy skutečně odehrálo na českobudějovickém vojenském letišti, se asi nikdy nedozvíme, protože hlavní aktéři, sovětští vojáci, už jsou z naší republiky dávno pryč. Nějaké informace ale přece jen mezi Jihočechy kolovaly.

„Mezi lidmi se říkalo, že tam naši vojáci, to znamená československá letištní posádka, natáhli dopravní vleky, případně nějaká další železa, která způsobila, že letadlo nepřistálo bezproblémově,“ uvádí historik.

Sovětské letecké síly tehdy usilovaly o obsazení všech základen československé armády. „To se jim podařilo, protože prezident republiky vydal rozkaz, že armáda nemá klást jakýkoli odpor. Sice někteří byli na to připraveni, ale nakonec českoslovenští vojáci poslechli rozkaz. I tak těch obětí bylo velké množství,“ dodává Jiří Dvořák.

Jizvy, které zanechala pancéřová vozidla

Tehdy připadl 21. srpen na středu. Část obyvatel větších měst situaci řešila podobně jako rodina Dvořákových. „Ta středa ráno byla velice zlá. Já si vzpomínám, že naši asi čtvrt hodiny plakali a neustále říkali, že to je nový Mnichov. Pak se naštěstí z toho vzpamatovali a já jsem byl zapojen do akce frontových bojovnic, to znamená, že jsem vyrazil do sámošky nakupovat trvanlivé potraviny,“ vzpomíná Jiří Dvořák.

„Nakonec se naši domluvili, že radši z Budějovic odjedeme do Dřítně, že na venkově se tyto události tráví lépe a to nebezpečí je mnohem menší než ve městě. Vraceli jsme se až po průběhu generální stávky, to znamená v pondělí, a od pondělka jsme tady zažívali věci, které už nebyly tak vyhrocené,“ dodává.

V prvních dnech okupace zněla z českobudějovického rozhlasu také tato slova hlasatele Bílka: „Na České Budějovice prší a prvním pohledem toto město ani nevypadá na město okupované. A přece toto město má své jizvy, ty na asfaltu a obrubnících chodníků, které tu zanechala pancéřová vozidla okupantů. Ty jednou opravíme, ale jizva na přátelství k těm, kterým jsme ještě nedávno tak věřili, je nevyléčitelná.“

Jiřímu Dvořákovi bylo tehdy třináct let a také jeho rodina stála před volbou, zda emigrovat, nebo ne. „V roce 1969 naši získali možnost vycestovat do Rakouska. Navštívili utečenecký lágr a tam zjistili, že Evropa už je plně obsazená, takže se nabízela Kanada, Spojené státy, Austrálie, Nový Zéland, Jihoafrická republika. Maminka tehdy řekla, že tam ani po smrti, a nakonec jsme se shodli, že majetek, který tu máme, komunistům nenecháme, takže jsme se vrátili,“ vypráví.

Velký šok podle něj rodina zažila při zpáteční cestě na hranicích. „Ve Velenicích jsme museli vystoupit a padli jsme do rukou celníků. Ti úplně změnili tvář a přístup. Když jsme jeli do Rakouska, tak nás vůbec neprohlíželi, a tohle byla prohlídka dokonalá. Hledali totiž, jestli nepašujeme peníze, zboží a podobně. Prohlíželi i toaletní papír, jestli v něm nejsou schované bankovky,“ popisuje Jiří Dvořák.

„Naši ještě věřili, že se něco změní k lepšímu, tak v roce 1970 ve Vyšném u Nakolic koupili chalupu. Bylo to kousek od hranic, jenže sotva to koupili, tak se posunulo hraniční pásmo pomalu až k chalupě. Ale když jsme tam jezdili, tak jsme aspoň mohli poslouchat zvonění z kostelíčka z Rakouska,“ uzavírá. A to byl poslední závan svobody až do roku 1989.

Spustit audio

Související