Na jaře 1968 obnovili skauting v Budějovicích. Stihli ale jen dva letní tábory a dostali zákaz

František Šmajcl, Zdeněk Urban a Marie Petrmanová alias Riki, Bagheera a Marika jsou dnes takzvaní old skauti. Na jaře 1968 byli u toho, když se v Českých Budějovicích znovuobnovovalo skautské hnutí. Tři mladé lidi to tehdy prostě chytlo a nepustilo.

„Na hodině občanské nauky se přihlásil Franta Kovařík, syn našeho budoucího vedoucího a řekl, že 5. dubna se v Masných krámech setkali bývalí skauti a dohodli se na obnově skautingu v Budějovicích,“ vzpomíná František Šmajcl.

„Začalo to v podstatě jako z foglarovek. Ve škole byly dvě klukovské party, které se spolu praly, a po té zprávě v občanské nauce jsme se vypravili ke Kovaříkům domů a vznikla družina Tygrů. Ti kluci spolu táhli dál, ale dostali k tomu nějaký program, včetně pravidel hry,“ dodává.

Nejprve neměli skauti ani klubovny, všechny schůzky se konaly u vedoucích doma. „Musím říct, že nás hned na začátku chytlo. Jeli jsme na první výlet, dostali jsme nějaké knížky, opravdu nás to vzalo. Bylo to, jak říkal Foglar: Sedl si motýl v pravou chvíli na tvář,“ popisuje František Šmajcl.

Díky spolužačce z deváté třídy ke skautům přišla Marie Petrmanová, která se přistěhovala do Budějovic ze Znojma. Zařadila se do družiny nejstarších děvčat Vlčí máky a také zde dostala skautské jméno Marika. „Skautská jména jsou přezdívky, které si můžete vysloužit, to znamená, že něco provedete, máte nějakou charakteristiku, nebo jsou to různé květiny, zvířata, přezdívky z Knihy džunglí a podobně,“ vysvětluje.

Skauti se podle ní oslovují přezdívkami i v dospělosti. Mnoho lidí proto ani nezná jejich občanským jménem. „Je hrozně fajn oslovovat se přezdívkami, protože v tom mládí jste najednou větší a v tom stáří jste zase mladší,“ komentuje.

První zázemí našli budějovičtí skauti mimo jiné ve společenské místnosti na hasičskou zbrojnicí na Dobré Vodě. Scházeli se tu každý týden. „Program byl bohatý, tehdy se to rozjíždělo strašně překotně. Všichni skauti a naši rodiče, kteří skautovali do roku 1948, nám to chtěli strašně usnadnit, takže okamžitě byly tábory a skautské závody a celostátní setkání. V patnácti letech jsem se dostala na lecjakou větší akci, kde jsem si připadala hrozně pěkně,“ vzpomíná Marie Petrmanová.

11. chlapecký oddíl budějovických skautů|foto: archiv českobudějovického skautského střediska

Každý skaut musel mít sekyrku, kotlík, ešus, nosily se stejnokroje, stejné vybavení. „Měli jsme svoje kasy a rozhodovali jsme, co si koupíme. Dávali jsme každotýdenní příspěvek, ale abychom si mohli pořídit třeba družinovou vlajku, chodili jsme pomáhat na pole s řepou, tahali jsme balíky v JZD, chodili jsme k prasatům. Prostě snažili jsme se na ty věci vydělat, i ta práce k tomu patřila,“ popisuje Zdeněk Urban.

Neodmyslitelně pak ke skautingu patřily letní tábory jako vyvrcholení celého skautského roku. V létě 1968 se ještě netábořilo, protože skautům chybělo vybavení, v následujícím roce už ale jely na tábor všechny oddíly. „Tábor se prakticky stavěl na zeleném - klasické stany s podsadou, kuchyně, suchý záchod, umývárna. Každý den platil režim, který začíná budíčkem, rozcvičkou, mytím, pak jednotlivé bloky prokládané jídlem, služba v kuchyni,“ vzpomíná František Šmajcl.

Znovuobnovení skautingu po jaru 1968 ale nemělo dlouhé trvání. Už v roce 1970 přišel zákaz. „Naši vedoucí řekli, že skauting v upravených podmínkách, tedy v Pionýru nebo něčem podobném, dělat nejde a že ho dělat nechtějí. Na táborech v roce 1970 jsme měli závěrečné ohně, kde jsme se loučili. Nám starším pak vedoucí vysvětlovali, proč se končí, a třeba ze mě vyloudili slib, že až to někdy půjde, tak se k tomu vrátím,“ říká František Šmajcl.

K 15. září 1970 se měli členové skautského hnutí rozhodnout, zda přejdou k Pionýru, nebo skončí. Z oddílu Františka Šmajcla podle jeho slov nikdo nepřešel. „Vedoucí nám domluvil, že jsme se stali členy tělovýchovné jednoty Lokomotiva, oddílu turistiky,“ dodává Zdeněk Urban.

Tábor v roce 1970 byl na dlouhou dobu také poslední. Hnutí dostalo záíkaz a členové se museli do 15. září rozhodnout, zda přejdou k Pionýru, nebo s aktivitou úplně skončí|foto: archiv českobudějovického skautského střediska

Skauti se setkávali dál. „Ti srdcaři, parta, co byla v Lokomotivě, to je jedna linie, ale my jsme se minimálně dvakrát do roka setkávali i s těmi, co nebyli v Lokomotivě. U Rožmberka na švýcarském domě jsme se na víkend potkali, potom už i s partnery, s dětmi, bez rozdílu věku. To bylo takové udržování základu toho střediska,“ vzpomíná František Šmajcl.

I když mnozí vedoucí měli kvůli působení ve skautu problémy, nepřestávali věřit, že organizace bude zase jednou obnovena. „Jeden náš předválečný vedoucí a první velký archivář budějovického skautingu mě vždycky ubezpečoval: Neboj, i kdyby zůstala naživu jen jedna bába, která byla zamlada světluškou, tak to obnoví. Čili tahle myšlenka, že to jednou musí přijít, prostě žila pořád,“ doplňuje František Šmajcl.

Riky, Bagheera a Marika se proto i po listopadu 1989 pustili do obnovy skautingu naplno. A neumí si to představit jinak. „Pro mě je skauting celoživotní krédo, je to o životním stylu, filozofii, přístupu k životu,“ říká Riki, tedy František Šmajcl. „Pro mě je to také životní přístup. Jednou jsem to slíbil a je to pro mě navždycky,“ dodává Zdeněk Urban alias Bagheera.