Na březích Blanice u Mladé Vožice leží i vesnice Blanice. Žije tu asi 60 lidí, dominantou obce je gotický kostel
Název Blanice nesou v České republice dvě řeky, přítok Sázavy a přítok Otavy, dvě obce, jedna je součástí Bavorova a druhá Mladé Vožice, dvě přírodní památky v jižních Čechách a jedna kolej v Praze na Jižním Městě.
Dnes nám jde o vesnici Blanice, která správně spadá pod město Mladá Vožice na Táborsku a zároveň se rozkládá na březích řeky Blanice, přítoku Sázavy.
První písemná zmínka o Blanici pochází z roku 1318, kdy ji drželi Zdeslav z Blanice a Jan Kozel z Blanice. Po něm se obci říkalo Blanice Kozlova.
V roce 1623 byla Blanice přikoupena k chýnovskému panství, které patřilo Schwarzenbergům. Po zrušení panství v polovině 19. století se Blanice dostala pod správu obce Janov, v letech 1900 až 1975 se osamostatnila a jejími osadami se staly Bendovo Záhoří, Krchova Lomná a Ústějov, s nimiž v roce 1975 splynula s městem Mladá Vožice.
Žije zde kolem šedesáti stálých obyvatel. Dominantou obce je vedle věže v areálu LIHO – Blanice kostel Panny Marie a svatého Václava, který obklopuje funkční hřbitov.
Jedná se o raně gotický kostel patrně z první poloviny 14. století. V průběhu staletí jednolodní kostel prodělal renesanční a barokní přestavbu, které dokládá například sgrafitová výzdoba vnějšího pláště kostela a cibulovitá báň.
Podklady pro díl Jihočeské vlastivědy pro Český rozhlas České Budějovice připravila historička Lenka Vandrovcová.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
