Mokrý Lom měl zatím jen dva kronikáře. Marie Mlejnková zapisuje události už od roku 1957

Kronikářkou se stala v roce 1957. „Tenkrát začal socialismus a tady byl takový hodně aktivní komunistický předák. Když zjistil, že jsem učitelka, tak mi kroniku předal. Předtím ji psal od roku 1927 jeden sedlák a pak už jen já,“ dodává.

Začátek svého kronikářství zaznamenala do velké černé knihy úvodním článkem. „Tenkrát se ale prostě musela chválit strana a vláda, tak článek je poplatný době, ale píšu tam i o sobě,“ vysvětluje.

Poplatné době jsou podle Marie Mlejnkové i mnohé další zápisy z minulé éry. „Oni mi tu kroniku kontrolovali a já musela chválit třeba JZD. Když mělo výročí deset let, tak je tu třeba věta: Naši zemědělci pracují společně a jejich práce je stále úspěšnější a produktivnější. Z toho vidíte, že se tak muselo psát,“ ukazuje dnes s úsměvem.

Čtěte také

Kronikář Doudleb se snaží zaznamenávat hlavně to, co lidé jinde nenajdou

Mezi nejvýznamnější události v novodobé historii Mokrého Lomu patří osamostatnění obce, která dřív spadala pod Římov. „Přispěla k tomu také taková havárie, kdy začala z vodovodu vytékat závadná voda. Ukázalo se, že zemědělci vylili nad pramenem větší množství přípravku na hubení plevele, ale viníkem byl i úřad v Římově, který zanedbal vytýčení ochranného pásma,“ vzpomíná Marie Mlejnková.

S vodou souvisí i samotný název obce. „Taky se tu lidově říká v Mokřenci. Mezi Lahutí a Mokrým Lomem teče potok a jsou tam takové vysoké skály. Odtud brali lidé dřív kámen a ten potok byl mokrý, takže Mokrý Lom,“ objasňuje Marie Mlejnková.

Ta už si také vychovává nástupkyni. Kroniku má po ní převzít její dcera Ludmila Ehrlichová. „Já budu moc ráda pokračovat v tom, co započala moje maminka. Mám obec velmi ráda, taky tu žiji odmalička a záleží mi na Mokrém Lomu,“ uzavírá budoucí kronikářka.