Mladý autista pracuje, ministruje v kostele a touží po lásce

Aby byly spokojené děti s autismem i jejich rodiny, o to se stará českobudějovické Autis Centrum. Ve spolupráci s městem teď přestavělo objekt v Plzeňské ulici a od září 2022 tam otevře týdenní stacionář. První takové zařízení na jihu Čech.

Stacionář poskytne domov dospělým klientům. V novém objektu se nachází osm jednolůžkových pokojů, dvě kuchyně a jídelny, společenská místnost, zimní zahrada, zázemí pro personál i dvě speciální multisenzorické místnosti. S přípravou, s odbornou péčí o duše autistů i s podporou jejich rodinám pomáhá přední český psycholog a psychoterapeut Přemysl Mikoláš.

Podle něho dítě získává tento druh postižení v prenatálním období svého vývoje, velký podíl na vzniku onemocnění má genetika. Přesto: nikdo z rodičů za to nemůže a ani později, během výchovy dítěte, není nikdo z nich za autismus potomka zodpovědný. Hodně ale záleží na tom, jak se k diagnóze rodina postaví. Může se stát, že ji popře. 

Přemysl Mikoláš|foto:Judita Šímová, Český rozhlas

„To je nesmírně těžká situace, když rodina popírá, co vidí odborníci, paní učitelky nebo širší rodina," říká Přemysl Mikoláš, „je třeba nabídnout mámě a tátovi individuální prostor k tomu, aby zpracovali ten šok, tu de facto ztrátu. Jde o ztrátu iluze o tom, jaké bude moje dítě, a o přijetí faktu, že moje vysvěné dítě je jiné, než jsem si přál nebo přála.“

Přemysl Mikoláš vede na několika místech v republice, včetně Českých Budějovic, podpůrné skupiny pro rodiče: „Je třeba citlivě rodiny provázet, být s nimi, nabídnout jim formy otázek k tomu, co se u nich teď děje. Aby v bezpečném prostředí Autis Centra mohli vyjádřit, co cítí, jak to mají. Nejsem v jejich botách, nekritizuji a nehodnotím.“

Podle Mikoláše pozitivně působí i příklad druhých: „Mezi klienty jsou rodiny, které to mají zpracované, mohou o tom hovořit a ve skupině mohou dát podporu rodičům, kteří zatím situaci bagatelizují nebo popírají.“

Takovým „popíračem“ může být jen jeden z dvojice, druhý si vážnost situace uvědomuje. První ovšem řekne, ale prosím vás, já jsem taky zlobil, a ono to přejde. „Existuje trik na to, když jeden používá tu spojku ale,“ svěřuje nám psychoterapeut, „mohu si dovolit ze své pozice říct: a co potřebujete k tomu, abyste na chvilku na tu spojku ale zapomněl, pojďme se podívat na tu větu z jiného konce...“

Inspirativní jsou i životní příběhy, jako například osmadvacetiletého muže, kterému pro tuto chvíli budeme říkat Karel. „Když jste si přečetli jeho odborné zprávy, tak měl být někde doma zavřený v izolaci,“ líčí Přemysl Mikoláš, „dneska ten mladý muž jezdí na kole, má dohodu s Českou poštou, vyzná se v centru Ostravy, kde já se běžně ztratím, používá čipy a vkládá lidem do schránek letáky. Je schopen odministrovat svému faráři celou mši. Sází s ním a s lidmi ze své terapeutické skupiny brambory, petržel a mrkev. A aktuálně touží po lásce...“

Klíčový přístup tedy podle Mikoláše tkví v tom, hledat zdroje a aktivovat to, co lidé s poruchami autistického spektra umí a čeho jsou schopni. „Toho lze dosáhnout právě prostřednictvím rodinných systémů a rodinné dynamiky,“ dodává nazávěr.

Celý rozhovor s psychologem a psychoterapeutem Přemyslem Mikolášem si můžete pustit ze záznamu.