Mladí jsou vyhořelí? Asi málo dělají, komentuje Hedvika Řepová, která je velmi aktivní i v 93 letech

Hedvika Řepová se narodila v roce 1933 na Slovensku. S rodiči bydlela ve městě Zvolen. „Ještě jsem tam prožila půl roku ve škole. Bylo mi tam dobře do té doby, než přišla osudná chvíle, že Slováci už s námi Čechy nechtěli mít nic společného. Takže jsme se stěhovali,“ vzpomíná.

Když jí bylo šest a půl roku, rodina se přesunula do Lišova na Českobudějovicku, odkud pocházela její maminka. Tam žili do roku 1945. „Vzpomínám na moje nadšení, když skončila válka a Lišovem projížděla sovětská vojska. Mávali na nás, my na ně, byli jsme nadšení. Tentokrát ano. Když jsem sovětská vojska viděla později, bylo moje nadšení už pryč,“ poznamenává.

Po válce bydlela s rodiči v českobudějovické čtvrti Mladé. Po svatbě se pak s manželem přestěhovala do centra města, do Kanovnické ulice. Jihočeskou metropoli už neopustila.

Velmi brzy se Hedvika Řepová stala aktivní sportovkyní. Věnovala se atletice, s manželem kanoistice, hrála volejbal a propadla turistice. Na pěší výlety chodí dodnes. „Já když teď slyším, co se děje ve světě, že dvacetiletí mladí lidé zažívají pocit vyhoření, tak si řeknu, že asi málo dělají, mají málo činnosti. Nejlepší je něco pořád dělat. Já kromě té turistiky mám ještě zahrádku a lezu tam po kolenou. Klouby mě samozřejmě také bolí, ale člověk se tomu nesmí poddávat. To je nejdůležitější – prostě zkusit to,“ komentuje.

Velmi důležitý je podle ní i humor a umění dělat si legraci sám ze sebe. „Když zakopnu, směji se tomu. A snažím se s humorem přistupovat i ke kritickým situacím,“ říká.

„Ale abych nebyla tak optimistická, tak dodám, že jsem v mládí hodně četla a měla jsem ráda i poezii, takže se mi vybavují nějaké úryvky z básní. Nejvíc mi teď naskakuje: Děkujeme neznámým bohům za to, život že žádný nežije se věčně, že i nejznavenější řeka do moře dospěje přece.“

Celý rozhovor s Hedvikou Řepovou si poslechněte v cyklu Jihočeši.