Mirka Nezvalová: Zamyšlení podušičkové

I my jsme to tak udělali, protože tradice nám zkrátka nedají, abychom stáli stranou. Co by tomu přece řekli lidi, kdyby na hrobě našich rodičů a prarodičů strašila v tomto svátečním období jedna uvadající chryzantéma.

Nerada pluji s proudem, takže svíčky i kytky na hrob nosívám vždy, kdykoliv je k tomu příležitost. Nejen ve dnech k tomu v kalendáři vyhrazených. Mnohem raději si totiž o Dušičkách zavzpomínáme na maminku, tátu, babičky i dědy v pohodě domova, povídáme si o nich a připomínáme si různé veselé a někdy i neveselé příhody, které jsou vlastně takovým mostem do oné říše na druhém břehu.

Dokud máme své vzpomínky, tak ti lidé jsou vlastně pořád tak trochu s námi. Líbí se mi zvyky z některých zemí střední a jižní Ameriky, kdy si lidé přinesou v době Dušiček na hroby svých blízkých košíky s jídlem, hodují a také vzpomínají.

Mám známou, která chodí na českobudějovický hlavní hřbitov vždy po setmění a raduje se, že stále žije, protože před léty po autohavárii doslova utekla, jak se říká, hrobníkovi z lopaty. V tašce nosí svíčky a zapaluje je na hrobech, které se jí zdají opuštěné. Prý tak děkuje osudu za přízeň. Jen ona dobře ví, že až skončí dušičkové období, pohasnou i svíčky, zapalované v době, kdy se přece sluší, abychom se o hroby postarali.

Mysleme proto na ty, kteří už nás opustili, i ve dny, kdy nás pohltí starosti všedních dnů, a u hřbitovů zase bude snadné najít místo na parkování. Bohužel, často až do příštího listopadu.