Lidé z Obory museli několikrát týdně na robotu, k tomu vrchnosti platili. Vedlo to i k menší vzpouře

Nejstarší zprávy o obyvatelích Obory jsou v urbáři příběnického panství z roku 1433, tedy sklonku husitských válek. Tehdy rožmberský úředník jménem Vilan sepsal platy rožmberských poddaných.

„Byli zde sedláci s jedním lánem polí Petr, Jan, Zrzek, Velíšek. Tři čtvrtě lánu měl sedlák Kubec a půl lánu Macek. Největším oborským sedlákem byl Václav Rychtář, který měl jeden a půl lánu, z něhož platil pololetně šedesát grošů,“ uvádí Alois Sassmann, který se zabývá genealogií.

Za starých časů měla vrchnost na každém panství takzvané poplužní dvory. U velkých stavení, většinou bez vnějších oken, byly pole a louky, na které se chodilo robotovat, tedy povinně pracovat pro vrchnost. „V šest hodin ráno prý musel být robotník už na místě. Kdo robotu zaspal, dostal od pánů rest, který musel odčinit penězi, nebo zameškanou robotu nahradit,“ líčí Alois Sassmann.

Ve staré oborské kronice se píše, že poddaný, který měl jeden lán, musel v roce 1828 platit knížeti každý rok 4 zlaté a 40 krejcarů. Na vrchnostenský špýchar měl každoročně odvést šest měr a jeden máz ovsa. K tomu robotoval.

„Robotu s potahem měl třikrát týdně, ročně to dělalo 156 dní. Pak byla ještě takzvaná pěší robota od června do září, týdně měl láník dva dny pěší roboty, dohromady 26 dní, a to podle robotního patentu. Kromě toho měli želečtí poddaní ještě povinnosti a platy pro kostel, faru, učitele a museli dodávat obilí do státních sýpek, kam přispívali na vojsko,“ vyjmenovává genealog.

Čtěte také

Na vaření nebylo na statku moc času. Ráno selka zadělala knedlíky, předala vše dceři a šla na pole

Není tedy podle něj divu, že robota vyvolávala nevole. „Oborská kronika vypráví, že když se vrátil z vojny domů želečský obyvatel Fiala, poznal, že robota tu kvete ve svých nejhorších formách. Byl nespokojený a během doby našel mezi poddanými tři nebojácné přívržence – Cíchu ze Skrýchova, Bártu z Maršova a Kosa z Obory. A ti potom mezi svými známými rozeseli nespokojenost s robotou,“ vypráví.

Jak ale kronika praví: „Žvanivost lidská prozradila všechno.“ Panští úředníci se dozvěděli, co se děje, zvláště prý slídivostí jakéhosi šafáře Hrušky, ale již nebylo možné zastavit běh událostí. „Pobouření poddaní se sešli za temné noci na rozcestí, domluvili se a v čele s Fialou táhli na Želeč. Tam je na zámeckém dvoře obklopilo povolané vojsko a hrozilo, že všechno skončí tragicky. Díky chytrosti Fialy ale prý celá záležitost dopadla dost dobře. Jenom sám Fiala byl později zatčen a uvězněn v Praze. Ostatní byli propuštěni bez újmy,“ doplňuje Alois Sassmann.

Mnozí hospodáři z Obory také jezdili v letech 1858 až 1870 jako formani. Vozívali železnou rudu do Kamenice nad Lipou. Vyráželi časně ráno, rudu měli naloženou už od předchozího dne, na zpáteční cestě brali většinou prkna. „Z tohoto dvojího formanství přivážel šetrný oborský forman 10 až 11 zlatých, které si zasloužil, když uvážíme, že obě cesty prý trvaly asi 18 hodin,“ uzavírá badatel.