Lidé se vracejí k sekání kosou. Základem je dobře naklepat a trénovat na kopřivách

„V Čechách se nejprve obilí kosilo srpy, které známe už z období Keltů. Postupně lidé přišli na to, že pokud srp zvětší a přidělají k němu rukojeť, mohou posíct větší plochu. A tak vznikla kosa,“ připomíná historii Miroslav Šobr, který působí na odboru životního prostředí ve Strakonicích a sám se účastní soutěží sekáčů.

Tradiční zemědělský nástroj je také v českých dějinách spojen s husitských hnutím nebo sedláky u Chlumce a stal se symbolem rolníka.

Sečení kosou má podle Miroslava Šobra oproti motorovým sekačkám určité výhody. „Pokud má někdo jen malý pozemek zarostlý travou, tak je kosa ideální. Kvůli malé zahradě se nevyplatí startovat hlučnou motorovou sekačku. A navíc, když posečete kosou, je řez krásně čistý, tráva se dobře regeneruje,“ vysvětluje.

Zároveň podle jeho slov nic nenahradí zážitek z letního rána, kdy člověk v ranní rose seče kosou zahradu. A nemusí pak ani chodit do posilovny, protože s kosou procvičí všechny svaly v těle.

Miroslav Šobr se učil kosit od dědečka a tatínka. „Asi od mých dvanácti let mi půjčovali kosu a posílali mě posíct kousek kopřiv a podobně. Samozřejmě jsem jako každý začínající sekáč poprvé ulomil berličku. Chce to zkrátka cvik, opakování,“ vypráví.

Základními částmi nástroje jsou kosiště, berličky (nebo také kliky) a především samotná kvalitní ocelová kosa. Aby člověk sekal správně, nejdůležitější je podle Miroslava Šobra mít kosu dobře naklepanou a nasazenou.

Ilustrační foto|foto: Fotobanka Pixabay

„To samotné kosení už chce jenom trénink – na kopřivách, plevelu a podobně. To není nějaké extra sečení, ale dostanete do rukou ten grif. Pochopíte ten pohyb, kdy pravou rukou dáváte větší sílu a vedete kosu a levou rukou balancujete, aby to drželo ve správné úrovni,“ popisuje.

Většinou lidé sečou částí od poloviny kosy k patě a ti nejlepší sekáči pak dokáží využívat i celou plochu. Důležitý je také správný švih.

Zájemci mohou dnes pořídit kosy v českých obchodech, ale Miroslav Šobr doporučuje podívat se nejprve doma na půdu. „Pokud někdo najde starou kosu, doporučuji začít s ní, i když se mu třeba zdá vysečená a slabá. Tyhle staré kosy, které se dřív dovážely z Rakouska nebo ze Slovinska, jsou totiž velice kvalitní. Dnešní běžně dostupné nástroje jim vůbec nevyrovnají,“ říká.

Pokud by ale někdo chtěl investovat do kvalitní nové kosy, nejlepší je vyrazit kousek za jihočeské hranice s Rakouskem. „V malé vesničce pod Lincem se uchovala poslední ruční výroba. Ty nejkvalitnější kosy tak hodně drží ostří, takže se nemusí často brousit a více s nimi posečete,“ dodává Miroslav Šobr.

On sám se účastní řady sekáčských soutěží, například na Šumavě, a má za sebou i další zajímavé zkušenosti. „Měl jsem to štěstí, že jsem několik let mohl sekat v zámeckých parcích. To už je takový sekáčský vrchol,“ uzavírá.

Celý rozhovor s Miroslavem Šobrem si poslechněte v záznamu vysílání v odkazu výše.