Kvákání žab do rytmu u havajského baru se přeneslo do velkého exotica hitu
Ve dnech, kdy venkovní teploměr ukazuje hodnoty málo vzdálené čtyřicítce, se může jevit jako vhodné zastavit se u hudebního subžánru zvaného exotica sound. Největší umělecké plody přinesl a nejsilnější přízeň posluchačů si získal hlavně v druhé polovině 50. let.
Ve své době se řada tvůrců a instrumentalistů nechala inspirovat různými etnickými a folklórními prvky z Karibiku, ale třeba i Polynésie, Afriky nebo Dálného východu a snažila se je pro mnoho posluchačů přijatelným způsobem propojit s dobovou populární hudbou i jazzem.
Půlhodinka Vlídných tónů je tentokrát sestavena z komerčně úspěšných nahrávek několika klíčových osobností a dokonce hvězd exotica soundu, k nimž jistě náležel rodák z New Yorku Martin Denny.
Jako klavírista měl klasické vzdělání. Za války sloužil v letectvu a po roce 1945 se načas usadil v Los Angeles. Hudební angažmá Martina Dennyho přivedlo do Honolulu na Havajských ostrovech a nakonec se tam usadil a působil se svým combem v Shell Baru v Hawaiian Village na Oahu, i když vyrážel na turné po Americe.
V onom havajském baru „otce exotiky“ Martina Dennyho napadlo aranžmá jeho největšího hitu. Bar byl umístěn do velmi exotického prostředí: malá vodní tůňka byla přímo před pódiem a okolo rostly palmy. Martin Denny si všiml, že když hraje kapela, do rytmu hudby kvákají žáby a ozývá se i ptačí zpěv.
Nakonec se snažil tyto zvuky nějak zakomponovat do nahrávky starší skladby Lese Baxtera Quiet Village, Tichá vesnice. Tu natočil pro své zásadní album Exotica už v roce 1956, ale velkým hitem se stala o zhruba tři roky později.
A otevře dnešní exotickou sestavu Vlídných tónů, následována dalšími „klasickými“ nahrávkami tohoto druhu hudby – Yellow Bird od Arthura Lymana (původně vibrafonisty Dennyho kapely), Jungalero v podání orchestru zmíněného Lese Baxtera nebo dokonce Lujon (podle použitého stejnojmenného nástroje) Henryho Manciniho.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.