Kronikářka Záboří má ke zdejším vesnicím s usedlostmi z dob selského baroka hlubší vztah díky rodičům

Kroniky Záboří chopila před 13 lety. Mezi jejími předchůdci k nejstarším patří učitel Čejka z Holašovic, u něhož obdivuje krásné perokresby, jimiž doplňoval své zápisy. Nejdéle kroniku vedl Vlastimil Mráz ze sousední vesnice Lipanovice.

Marie Bočková je sice kronikářkou Záboří, ale žije v Dobčicích. „Obec Záboří se skládá ze tří vesnic. Největší je právě Záboří s 244 obyvateli, pak jsou Lipanovice s 84 a nejmenší jsou Dobčice s 64 obyvateli,“ vysvětluje.

Vyrůstala v sousední vsi Chvalovice. Rodnému kraji malebných vesnic se zemědělskými usedlostmi z časů selského baroka se i vzdálila, když bydlela 25 let v Českých Budějovicích. Ale vrátila se zpátky. Má totiž ke zdejším vesnicím hlubší vztah, který získala díky rodičům. Ti jí často vyprávěli o historii zdejšího kraje.

„Statek, ve kterém bydlíme, jsme s manželem koupili v roce 1994. Je kulturní památkou, ale když jsme ho pořizovali, byl v dezolátním stavu. Ve spolupráci s památkovým ústavem jsme budovy statku postupně opravili a v současné době tady žijí čtyři generace naší rodiny,“ vypráví.

Strýčický jazykový ostrov

Statky v Záboří pocházejí až z 13. století. V roce 1292 území s asi deseti vesnicemi daroval král Václav II. vyšebrodskému klášteru. Zdejší obyvatelstvo, převážně české, téměř vymřelo po dopadu morové rány v roce 1520.

„Proto sem představení vyšebrodského kláštera přivedli osídlence z německého pohraničí a ti zde vytvořili takzvaný strýčický jazykový ostrov, německy Stritschitzer Sprachinsel, pojmenovaný podle jedné ze vsí uprostřed lokality,“ vysvětluje Marie Bočková. Po tomto osídlení se národnostní poměr obyvatel obrátil, většinu začali tvořit Němci. „Například v našich třech vesnicích bylo jen 10 procent obyvatel českých,“ dodává.

Čtěte také

Turisté statky obdivují, ale něco jiného je v nich bydlet, říká obyvatelka Holašovic

V minulém století po odsunu Němců se sem přestěhovávali čeští obyvatelé z vnitrozemí a přišly dvě rodiny volyňských Čechů. Ke statku dostali maximálně 13 hektarů. V rámci kolektivizace bylo založeno jednotné zemědělské družstvo, kterému se nedařilo dobře hospodařit. Přešlo do státních statků. „Posledním podnikem tu byl plemenářský podnik z Netolic. Za socialismu zemědělské podniky ve zdejších opuštěných statcích budovaly kravíny, vepříny a skladiště hnojiv. Těmito provozy je devastovaly,“ připomíná kronikářka.

V 70. a 80. letech plemenářský podnik postupně přesunul výstavbu moderních kravínů, vepřínů a traktorových stanic na okraj obcí, čímž se život ve vesnicích i pracovní podmínky zlepšovaly. „Ale na druhou stranu neudržoval a neopravoval to, co svou činností zničil,“ říká o chátrání někdejší selské barokní nádhery Marie Bočková.

 Záchrana přišla s chalupáři, kteří začali kupovat opuštěné usedlosti a pouštěli se do jejich oprav. Dali do pořádku celé statky. Jejich zásluhou dostaly vesnice dnešní vzhled. „Byla to také motivace pro ostatní i trvale bydlící obyvatele, aby si své statky zrenovovali,“ uzavírá Marie Bočková.