Kromě manželky Zdeny a dcery Jany miloval Jan Werich ještě rybolov a Šumavu

„Tady se jevjej věci, tak je to jeviště. Na ty věci, co se jeví, tady se hledí, to je hlediště. A ti, co se dívají, jsou diváci. A to celý je divadlo,“ říká na jedné nahrávce Jan Werich, který zemřel před čtyřiceti lety.

Nahrávka byla pořízena v roce 1958 v divadle ABC a patří k předscénám z divadelních her Balada z hadrů, Těžká Barbora a Caesar, ve kterých exceloval Jan Werich se svým tehdejším hereckým kolegou Miroslavem Horníčkem.

Jana Wericha máme většinou zafixovaného v paměti jako herce, popřípadě spisovatele nebo zkrátka nositele něčeho, co by se dalo nazvat lidová či lidská moudrost.

Ovšem v 50. letech minulého století byl kromě jiného i ředitelem divadla ABC, což obnášelo také povinnosti, které zrovna v oblibě neměl. V archivním rozhlasovém záznamu na to vzpomíná jeho tehdejší sekretářka Jarmila Týlová.

„Jako šéf pro mě byl ohromný, ale hrozně nerad šéfoval. On vždycky říkal, že herec nemá být ředitelem. Myslím, že ho to kolikrát dost zlobilo, protože musel spoustu věcí povolovat nebo naopak nepovolovat, chodil na národní výbor, když bylo něco zapotřebí vyřídit, musel být u toho,“ vyprávěla.

Miloval svou chatu na Šumavě a rybolov

Dobře ukrytá chata Jana Wericha|foto:Pavel Halla

Jan Werich divadlo miloval, ale nebylo jeho jedinou láskou. Kromě manželky Zdeny a dcery Jany to byl ještě rybolov nebo Šumava. Právě v šumavských Velharticích si už za dob první republiky vyhlédl jedno krásné údolí, kde si v roce 1938 nechal podle návrhu výtvarníka Jiřího Trnky postavit chatu.

„Miloval to tam nesmírně, ale bohužel to je tak, že herec, který je takzvaně nasazený a hraje všechna představení, se tam vlastně nikdy nedostane. Vždycky hrál, volné jsme měli jen pondělky, a to už se mu tam nechtělo jezdit,“ komentovala Jarmila Týlová.

„Tak vždycky hrozně naříkal pro jednu věc. On miloval ze všeho nejvíc rododendrony a měl je tam nasázené kolem chalupy. Vždycky už bylo nádherně a rododendrony kvetly, ale on hrál a říkal: Já to už zase neuvidím,“ doplnila.

Chata je ve Velharticích dodnes, dokonce k ní vede i naučná stezka od hradu. Na chatu jezdili za Janem Werichem přátelé a kolegové z práce, tady tvořil a přímo o chatě píše například ve své Psí povídce. Vypráví v ní, jak sedí a píše a vyrušují jej mouchy, jeho hárající fenka dlouhosrstého jezevčíka, která měla úchvatné jméno Cvok, a její nápadník Punťa.

Na chatě ve Velharticích Jan Werich strávil i poslední dny svého života. Odtud jej v říjnu 1980 odvezli do nemocnice, kde skonal.

„Tam teče takový malý potůček, tam vždycky pan Werich šel. Měl malinký prut a vždycky na něj pstroužka chytil, já myslela, že to je zázrak. On tohle všechno miloval, byla to jeho velká radost,“ uzavírá Jarmila Týlová.

Jan Werich byl vášnivý rybář|foto:Pavel Halla