Když si v životě něco naplánuji, je pak všechno úplně jinak. Směje se Lída Helligerová
Hraje a zpívá s dámskou country skupinou Schovanky, která mimo jiné získala prestižní ocenění Nejlepší dámská zahraniční country skupina v Evropě. A je také majitelkou umělecké agentury, která se zabývá produkcí a zprostředkováním umělců a uměleckých programů.
Dnes máme vzácnou návštěvu. Je to zpěvačka, kytaristka a muzikantka Lída Helligerová. Paní Lído, moc vás zdravíme a moc rádi vás vidíme.
Já jsem taky ráda, že jsem zase tady. Protože já to mám kousíček, vlastně za rohem, to vaše rádio. Bydlím na druhé straně Masarykova náměstí. Takže jsem si dala ráno doma kafe a běžela jsem za vámi.
Jak se máte teď na podzim a co pořád děláte? Pořád Schovanky? Pořád zpíváte a koncertujete?
Já se mám skvěle samozřejmě. Se Schovankami pořád hraji a zpívám. A kromě Schovanek, a to je vlastně asi teď už má hlavní činnost, dělám koncerty pro děti. Už asi 20 let dělám koncerty pro děti.
Jsem týmový hráč. Mám ráda, když je kolem mě hodně lidí.
Zpěvačka Lída Helligerová
A to vás baví, to máte ráda.
Baví mě to moc. Já jsem nikdy netušila, že budu tohle dělat. I když vlastně s Kantory jsme dělali taky takové výchovné koncerty pro děti. Ale nějak mě ten život do této pozice přenastrkal, takže v ní jsem.
Vy jste ale původně prý vůbec nechtěla zpívat, nechtěla jste být profesionální zpěvačkou. Chtěla jste být restaurátorkou.
Ano, to je pravda. Já jsem zpívala od malinka, protože mí rodičové byli výborní zpěváci a zkrátka byli zvyklí hodně zpívat, u nás se hodně zpívalo. Můj děda byl muzikant. A protože mě všichni poslouchali, tak říkali, no ty musíš zpívat, protože hezky zpíváš a tak dále. Ale já jsem to dělat nechtěla, nevím proč. Prostě nechtěla. Chtěla jsem se věnovat nějakému serióznímu řemeslu. Třeba tomu restaurátorství. To mě hrozně bavilo, malování.
A kdy nastal ten zvrat, že jste se pustila do profesionální pěvecké dráhy?
To je právě u mě takto úplně pravidelně, že si sice něco plánuji, ale je to úplně všechno jinak. Takže když jsem se rozhodla, že budu tanečník, začala jsem tancovat, tak na jedné soutěži hrála kapela, která potřebovala nutně zpěvačku. A náš trenér řekl, já tady jednu holku mám, ona hraje na kytaru a hezky zpívá. A jeho kamarád kapelník řekl, tak mi jí pošli na konkurz. No a bylo. Takže velká náhoda.
Vy jste ty začátky trávila i v tanečním orchestru pana Jiřího Hasala. To je swingová legenda. Na to také ráda vzpomínáte?
Samozřejmě. Já jsem takový týmový hráč. Mám ráda, když je kolem mě hodně lidí. Mám takové skupinky přátel v muzice a třeba na golfu. A prostě třeba i na zahrádce. Hrála jsem i volejbal, to byl taky bezva tým. Já mám prostě ráda lidi.
Hodně let jste byla také členkou královéhradecké skupiny Kantoři.
Ano, s Kantory jsem začala po tom, co jsem zpívala u Jirky Hasala. Za mým tehdejším manželem Milošem Dvořáčkem přišel jeho kamarád, který hrál v Kantorech, že se jim kapela rozpadla. A že by potřebovali nějakého kytaristu, eventuelně zpěvačku. A najednou jsem byla v Kantorech a začali jsme zkoušet a hrát. A během asi čtyř let se z nás stala profesionální kapela. A od té doby se já živím muzikou.
Když takhle zavzpomínáte, tak se vám úplně rozzáří oči.
Bylo to skvělé.
Vidím to na vás. A pak přišly Schovanky.
Potom se ta kapela rozpadla, takže já jsem tím pádem byla úplně bezprizorní. A dozvěděla jsem se to úplně náhodou, že ta kapela už jakoby neexistuje nebo že už má jiné složení. Tak jsem šla na agenturu a tam jsem se dozvěděla, že je to pravda. A v tu dobu, kdy jsem tam byla, tak měl šéf agentury telefon a volala mu kapelnice ze Schovanek, že potřebuje nutně zpěvačku, jestli o nějaké neví. A protože jsem byla v tu chvíli volná a my jsme se znali, protože se Schovankami jsme se míjeli na koncertech a festivalech, tak jsem skončila u Schovanek. Zase další úžasná náhoda. Život to tak připravil.
Schovanky pořád hrají a zpívají. Čekají vás teď nějaká vystoupení?
Určitě. V prosinci hrajeme vánoční koncerty. Nastudovali jsme vánoční koledy, protože máme i vánoční cédéčko. Tak hrajeme vánoční koledy. Kdo bude chtít, ten si nás určitě najde.
Teď si budeme povídat o jiné zpěvačce, o vaší kolegyni, o Lence Lichtenberg. Ta se teď vrací z Kanady do rodné země, aby tady pokřtila své nové album. Kdo to je Lenka Lichtenberg?
Pamětníci si ji budou pamatovat ještě ze Semaforu, protože Lenka zpívala jako dětská hvězda s panem Suchým. Je to děvče, které mělo babičku tady v Hradci Králové. A můj táta k té paní Friesové, což je babička Lenky, chodil na němčinu a francouzštinu, protože ona vyučovala jazyky. A když byl v roce 1968 trošku problém v Praze a maminka Lenky se bála, že by se jí mohlo něco stát, tak ji poslala za babičkou do Hradce Králové. A babička měla problém, protože Lenka jako muzikant neměla klavír, kde by mohla cvičit na piano. Tak poprosila mého tátu, jestli by mohla chodit cvičit k nám. Takhle my jsme se s Lenkou seznámily.
Takže vy se znáte vlastně od dětství.
My se známe od dětství, ano. Začaly jsme spolu kamarádit. Já jsem hrála na piáno, ona hrála na piáno, já jsem začínala hrát na kytaru, ona začínala hrát na kytaru. Takže my jsme spolu zpívaly a hrály takové duety na kytaru, vyřvávaly jsme z okna.
Ona už tenkrát byla u Jiřího Suchého? Takže byla slavnější než vy.
To určitě, stoprocentně. Naopak já jsem byla strašně pyšná. Když přijela v zimě, tak jsme šly bruslit a všichni říkali, ty jo, hele, vidíš jí? To je ta z toho Semaforu. A já jsem byla pyšná, že mám takovou úžasnou kamarádku. Ona vystudovala konzervatoř v Praze a vdala se do Dánska. A potom z Dánska odjela do Ameriky a tam už zůstala. Nebo respektive do Kanady. Nejdřív do Vancouveru a pak do Toronta.
Musíme říct, že paní Lenka se sem teď chystá. Ve středu 15. listopadu bude v Hradci Králové její koncert. A potom o den později, to znamená ve čtvrtek, bude v divadle Semaforu v Praze, kde pokřtí své cédéčko. Jakou hudbu ona vlastně dělá?
Hudební vývoj Lenky je takový rozvětvený a různorodý. Ona samozřejmě začínala s populární hudbou. Potom po nějakém časem objevila, když odjela do Izraele, že to je muzika, která je jí vlastní, protože ona je Židovka. Tam objevila své kořeny. Uvědomila si, že tahle muzika, to jsou její kořeny. A že by se tomu měla věnovat. Začala se věnovat židovské hudbě. A kromě toho udělala několik projektů. A tento poslední projekt Masaryk udělala s českými muzikanty, s jazzmany, jako je například pan Dorůžka a tak dále.
Takže ve středu večer ve 20 hodin Náplavka na nábřeží v Hradci Králové. Vy tam taky určitě budete, paní Lído.
Samozřejmě.
Blíží se pomalu Vánoce. Vy už jste zmínila i vaše vánoční koncerty. Těšíte se na Vánoce? Už máte dárky?
Já se na Vánoce těším vždycky. Ale co se týká dárků, letos to asi tak úplně dárkové nebude. Protože já mám už velké děti. Ty už mají samozřejmě svůj vlastní život. Dceru mám dokonce až na druhé straně zeměkoule. Takže s těmi dárky to bude spíš symbolické.
Co vás potěší, co vám udělá vždy radost?
Koledy.
My vám přejeme, paní Lído, co nejvíc radostí, které vás budou v životě obklopovat.
A to já mám právě z muziky. Také všem přeji krásný závěr letošního roku. A doufám, že ten příští rok bude ještě lepší než ten letošní. A samozřejmě přeji všem radost ze života.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
