Když platí jízdní řád Romana Kozáka a další glosy

17. červen 2016

Zajímavé osobnosti jihočeského kraje píší a čtou glosy pro Český rozhlas České Budějovice. Jejich zamyšlení uslyšíte každý všední den v ranním vysílání v 7.40 hodin.


Roman Kozák: Když platí jízdní řád

„Když platí jízdní řád, platí zákony lidské, platí zákony boží, platí zákony vesmíru, platí všechno, co má platit. Jízdní řád je víc než evangelium, víc než Homér, víc než celý Kant. Jízdní řád je nejdokonalejší výron lidského ducha.“ To napsal Karel Čapek a nijak nevadí, že postava z jeho díla R. U. R. pronáší tento úsudek o jízdním řádu nikoliv u vlaku, ale při pohledu na přístav a čekání na poštovní parník.

Jízdní řád býval ctěn bezmála jako zákon. Do dění na kolejích vnášel smysl a systém. Opakem jízdního řádu je jízdní neřád. To jsem si teď, pravda, vymyslel, ale každopádně je jízdní řád i běžným terčem vtipů. Nejraději mám ten o cestujícím, který přiběhne na nástupiště ve chvíli, kdy koncová světla vlaku mizí v dálce. Muž se začne vztekat: Híml, ten vlak mi ujel o fous, ani ne o minutu, možná jen o půlminutu! Na což mu výpravčí opáčí: A vy vyvádíte jako by vám ujel nejmíň o hodinu…!

Jízdní řád se stal dávno i obecným pojmem. Jízdní řád mají nejen vlaky, tramvaje či trolejbusy, ale mnohdy i naše jednání, konání či celé životy. Železniční personál je vystaven rovnou dvojímu ohni. Dokladem budiž vůbec nejkratší historka, jakou jsem kdy vyslechl a zapsal; její název je všeříkající: Můj život je jízdní řád aneb Životopis strojvůdce L. V.: Když jsem jí řekl, že jsem se do ní zamiloval v 9 hodin 16 minut, tak se smála. Když jsem ji pozval na rande s tím, že se sejdeme v 16.22, pravila, že jsem originální. První pusu jsme si dali ve 20.07. Časem ji ale přestala bavit jak dráha, tak já. Rozvedli nás v 10.58.

Vážení posluchači, děkuji vám za pozornost a loučím se s vámi. Za chvilku mi to jede.

Roman Kozák je volarský výpravčí, autor několika knih z železničářského prostředí a ze Šumavy. Nejznámější jsou jeho Pohádky ze šumavských lokálek. Dále též - dle vlastního životopisu - nástěnkář, velocipedista, houbař, fotograf, obřadník, čtenář, recesista a hledač zapomenutých časů.


Hana Hosnedlová: Neotrávit si vlastní studnu

Myšlenka... ano, myšlenka je něco, co nás provází každou vteřinou života, co stojí na počátku každého našeho konání. I když není převedená do konkrétní podoby činu nebo dění, má ohromnou sílu. A pozor – i tehdy, není-li vyslovená.

Samozřejmě záleží na tom, jaká ta myšlenka, která právě zaměstnává naši mysl, je. Zda dobrá, nebo špatná. Je obecně známo, že myslí-li člověk pozitivně, je to příjemné a prospěšné nejen pro jeho okolí, ale i pro něj samotného. A naopak – pěstujeme-li si ve svém srdci zahrádku zloby a nenávisti, obtěžujeme tím nejen ostatní, ale otravujeme si tím navíc i svou vlastní studnu.

Ale ani na té černé tabuli negací to není úplně jednoduché. Jako negativní totiž nejsou hodnoceny pouze výslovně vyhraněné záporné postoje a vlastnosti, jako už zmiňovaná nenávist nebo závist či nepřejícnost. Podle odborníků se sem řadí například i zbytečná sebelítost, zatrpklost nebo podvědomá či vědomá volba té černější a horší možnosti z daného výběru v běžném denním životě. Vždyť znáte ono rčení o poloplné a poloprázdné sklenici a podle toho hodnocené povahy!

Je jasné, že optimisté si život užívají daleko víc než zavilí pesimisté. I když ti zase pro změnu nejsou zase tak často zklamáváni. Ovšem ještě jedna skutečnost nahrává myšlení směrovanému do pozitivních kolejí. Takovým přístupem jsou totiž lidé schopni ovlivňovat mimo jiné i svůj zdravotní stav. A to už je nesporně dost zásadní závaží na misku vah.

Nejširší a nespolehlivější základnou pro slunce ve vašem myšlení je ovšem – láska! Láska k lidem, k okolí, ke světu a v neposlední řadě i k sobě samému. Jsou to spolehlivé stavební cihly pro vaši spokojenost a radost ze života. A umět se radovat ze života je výhrou v každém věku a v každé době.

Hanka Hosnedlová je českobudějovická novinářka a spisovatelka. Je autorkou více než desítky knih. Hodně a ráda cestuje po celém světě a o svých cestách napsala řadu reportáží. Je také dlouholetou trampkou.


Ivan Mls: Sloupek fotbalový

Byl to na konci května v mnohých supermarketech, hobbymarketech či obchodech specializovaných na sport tak trochu smutný pohled: V regálech se tam opuštěně krčily české vlajky, barvy na obličej v odstínech trikolóry, šály a ruce pro fandy, návleky na autozrcátka, autovlaječky, fanouškovské klobouky a další atributy nezbytné k pohánění národního týmu k nejvyšším metám. Květnové mistrovství světa v hokeji dopadlo, jak dopadlo, takže v obchodech spousta těhle propriet zbyla.

Naštěstí je tady pokračování. Odstartovalo mistrovství Evropy ve fotbale, a to by v tom byl čert, aby se nevzedmula druhá vlna národního nadšení. Repliky národních hokejových dresů jsou samozřejmě k ničemu, ale to ostatní, co zbylo nevyužité po hokejovém šampionátu, se opět hodí. Zase můžeme svá auta vyzdobit třepotajícími se českými vlajkami nebo natáhnout vlajkové návleky na zpětná zrcátka.

Najdeme společné téma k rozhovorům i s lidmi rozdílných názorů, všichni budeme rádi, že jsme Češi, a chvíli budeme hrdí na svou vlajku. Je zajímavé, že sportovní klání nás dokážou semknout mnohem líp než dějinné události, na jejichž počest státní vlajku vyvěšujeme jen z povinnosti.

Je jen trochu smutné, že na naší národní hrdosti zase vydělávají jiní. Když jsem v jednom supermarketu viděl bohatou nabídku předmětů s národní symbolikou, rozhodl jsem se, že si také jednu českou vlajku koupím. Byla vyrobená v Číně.

Ivan Mls je v současné době editorem Českého rozhlasu České Budějovice. Píše vědeckofantastické povídky, které byly několikrát oceněné Cenou Karla Čapka.


Jiří Klíma: Moje osobní charakteristika

Onehdy mne dostihl osobní dotazník. Nic proti dotazníku, nic proti dostižení. Ale bez vyplnění údajů „Vaše osobní charakteristika“ mne systém odmítl propustit do další úrovně komunikace. Tak jsem chvíli přemýšlel, jakou osobní charakteristiku měl tvůrce dotazníku na mysli a jaká virtuální či fyzická osoba s ní bude pracovat.

Mimoděk jsem zavzpomínal na dobu mladosti a téměř vzápětí se mi vybavilo jedno léto, které jsem jako praktikant strávil na dětském táboře. Letní hemžení dětí různých věkových kategorií se neslo v duchu celotáborové hry. A protože je to už hodně let zpátky, byli tehdy populární indiáni. A tak jsme nespali ve stanech ale v teepee, uprostřed tábora nestál stožár s vlajkou ale totem, zdravotnice byla medicin squaw a hlavní vedoucí měl kovbojský klobouk.

A my všichni jsme dostávali indiánská jména podle zásluh či prohřešků, které nás více nebo méně přesně charakterizovaly. I já jsem během léta vystřídal několik jmen. Začal jsem jako „Malý podnáčelník s velkým kufrem“, pokračoval jako „Blázen na galuskovém oři“ nebo „Ten, co pořád někam běhá“. Až večery s kytarou u táborového ohně mne jednou provždy zbavily všech hanlivých přezdívek. A zbylo jméno „Hrál až do rána“. Na jméno jsem byl patřičně hrdý, i když sám pro sebe jsem si říkával „Hrál do rána, až všichni odešli“. Protože ten co hrál, zůstával u dohasínajícího ohně většinou sám. Tak si dnes říkám, jestli nebyl lepší „Ten, co pořád někam běhá“. Asi se dnes půjdu proběhnout, neboť šance, že potkám nějakého spoluběžce je veliká! A při běhu určitě žádný dotazník vyplňovat nebudu!

Jiří Klíma je dětský lékař. Dlouhá léta pracuje na Dětském oddělení českobudějovické nemocnice. Mimo to také externě přednáší na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Je vášnivým sportovcem. Běhá, plave, jezdí na kole, někdy i všechno dohromady – je to triatlonista. Žije ve Zlivi.


Olga Krupauerová: S opilci v letadle

Se třemi dětmi jsem měla letět z Prahy do Londýna s jednou nízkonákladovou společností. Let měl asi dvě hodiny zpoždění, takže jsme se dostavili k přepážce odletu kolem půl desáté večer. Hned za nás se postavila skupina hlučných Britů. Pomalu jsme se sunuli k letištnímu pracovníkovi, který kontroloval palubní lístky. „Máte tady asi pár opilých,“ pronesla jsem. „My víme,“ řekl a dodal: „Nebojte se, nikoho opilého do letadla pustit nesmíme“. Na potvrzení svých slov ukázal na potácejícího se muže, kterého opravdu nepustil dál. Jeho kamarádi, pro změnu Češi, kteří kontrolou prošli, se mu smáli.

V natřískaném autobuse, který nás měl dovézt k letadlu, bylo husto a zápach alkoholu. Rozjařená skupina Čechů hlasitě líčila, co všechno během čekání na let vypila. Z jejich úst padaly vulgární nadávky.

Když jsme vystoupali po schůdcích do letadla, jedna paní upozornila stewardku, že má na palubě skupinu asi deseti podnapilých Čechů a Angličanů.

Po chvíli začali stewardi obsluhovat let, k mému šoku vesele prodávali pivo a tvrdý alkohol už zjevně přiopilým pasažérům.

Když jsme konečně přistáli, atmosféra zhoustla. Jeden opilec verbálně napadl pasažérku. Stewardka mu nařídila zůstat v sedadle a zavolala letištní bezpečnost.

Při výstupu jsem se stewardek zeptala, proč prodávaly očividně podroušeným cestujícím alkohol. „No, nevypadali tak zas tak špatně,“ namítla. „Tak proč jste nám je tedy neukázala?“dodala. Podívala se na svou kolegyni, protočila oči a řekla, „No slyšelas to...? Ty lidi jsou ale divný...“

Olga Krupauerová se narodila v Českých Budějovicích. Vystudovala překladatelství a tlumočnictví a díky Fulbrightovu stipendiu také televizní žurnalistiku v New Yorku. Pracovala jako zpravodajka Českého rozhlasu v USA, je autorkou knihy S veverkami na půdě. Žije se svou rodinou ve Velké Británii.

Další sloupky najdete ZDE.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Tohle není povídání na dobrou noc, k zamyšlení určitě.

Jan Pokorný, ředitel Zpravodajství Českého rozhlasu a moderátor

tata.jpg

Tata a jeho syn

Koupit

Autorské povídky známého divadelníka a spisovatele A. G. v jeho vlastním podání. Tata a jeho syn je sbírkou úsměvných příběhů na motivy skutečných událostí, ovšem ve skutečných kulisách a především ve skutečné době.