Když ochrnul, těžko zvládal i základní činnosti. Dnes cestuje po vzdálených zemích

Jiří Čeloud (uprostřed) s kamarády Martinem a Standou, kteří ho doprovázeli na poslední cestě po Iránu
Jiří Čeloud (uprostřed) s kamarády Martinem a Standou, kteří ho doprovázeli na poslední cestě po Iránu

Osudný úraz se stal před více než deseti lety Jiřímu Čeloudovi z Dačic. Skočil do vody v místě, kde to neznal, narazil hlavou na dno a zlomil si krční páteř. Od té doby je upoutaný na invalidní vozík. Přesto je tento student v současné době velkým vyznavačem outdoorových sportů a cestovatelem.

Přiznává, že krátce po úraze pro něj byly velkým problémem i úplně nejzákladnější činnosti. „Bylo náročné se najíst, vyčistit si zuby, umýt se,“ vypráví. Rychle se ale naučil nejen to, jak se postarat sám o sebe, ale přišel i na to, jak nadále žít aktivním životem.

Na otázku, zda by cestoval po světě, i kdyby k úrazu nedošlo, nedokáže dnes Jiří Čeloud odpovědět. „Je možné, že bych stejně cestoval, ale spíš si myslím, že bych žil takovým maloměstským životem. Člověku taková událost změní hodnoty a tím, že jsem byl tak mladý, jsem už docela brzo poznal, co je důležité a co ne,“ komentuje.

I přes své postižení se věnuje mnoha sportům. Vyzkoušel lyžování, rafting, lukostřelbu a především jezdí na handbiku - speciálně upraveném kole, na kterém se šlape rukama.

Právě na handbiku už projel několik cizích zemí. První cesta vedla kolem ostrova Island, následovala výprava do Izraele a Palestiny, Maroka a naposledy do Iránu. Jiřího Čelouda vždy doprovází kamarádi, kteří také jedou na handbiku.

Čtěte také

Cesta do Iránu začala loni v říjnu a trvala čtyři týdny. „Mezi cestovateli panuje takové přesvědčení, že v Iránu jsou skvělí lidé, což se nám potvrdilo. Byli jsme trochu zklamaní z přírody, protože jsme si nevybrali úplně nejlepší trasu, ale lidé byli neuvěřitelní,“ vzpomíná.

Přípravy před každou cestou jsou minimální. „Vytipujeme si většinou akorát směr a zbytek řešíme až na místě. Spoustu věcí konzultujeme i s místními. V Iránu jsme ujeli celkově asi 1300 kilometrů, což je na naloženém handbiku hodně,“ doplňuje jeden ze spolucestovatelů Martin Matěj.

Jiří Čeloud, Martin Matěj a Pavel Přichystal projeli na handbicích Maroko. Na speciálně upravených kolech se šlape rukama

Na silnicích byl podle něj velký provoz, nicméně vozovky jsou široké, a tak zbylo dost místa pro handbiky. „Využívali jsme takový odstavný pruh, takže jsme měli většinou dost místa. Řidiči nám fandili, mávali na nás, ale byli i lidé, kteří nás varovali, že to je nebezpečné a že tudy nemůžeme jet,“ říká.

Hlavní je podle Jiřího Čelouda a jeho kamarádů samotné cestování, užívání si jízdy na speciálním kole a jiné kultury, zároveň ale cestovatelé pořizují fotografie a videa. Již z cesty do Maroka vznikl dokumentární filmový deník Zlom vaz!, který se promítá v rehabilitačních centrech nebo školách.

Také v Iránu natáčel Martin Matěj denně. „Zachycoval jsem, co se dělo, a večer jsme se vždycky sešli a na mikrofon si namluvili nějaký komentář. Občas jsme u toho zároveň vyřešili i nějaké naše krize. Chtěl bych z toho určitě něco vytvořit. Možností je spousta, chtěl bych to udělat trochu jinak než předchozí film,“ uzavírá Martin Matěj.