Když banda rybníkářská táhla vesnicí, obyvatelé se radši schovávali v lesích

Výlov rybníka Dvořiště, rybáři
Výlov rybníka Dvořiště, rybáři

Pokud mluvíme o historii rybníkářství a stavbách rybníků, je třeba zmínit Babylon a posléze Řím. Už staří Římané totiž měli rybníkářství dobře propracované a byli vzorem i pro středověk. A už tehdy chovali kapry, kteří jsou základem našeho rybníkářství.

Prvopočátky budování rybníků na Třeboňsku je podle ředitele státního archivu v Třeboni Václava Rameše možné zasadit do 11. a 12. století. „První mnišské řády, které se tady objevovaly, začaly rybníky stavět. V regionu totiž byly velmi špatné podmínky pro život, byly tady mokřady, močály, rašeliniště, a jestliže tu lidé chtěli nějak fungovat, museli nejdřív někam dostat tu vodu,“ vysvětluje.

V přísných církevních řádech navíc byly ryby velice důležité, protože byly uznány jako postní jídlo. „Postupně tyto příkazy církve svaté přešly i na poddané a těm nezbývalo v postních dnech, kterých bylo velice hodně, nic jiného než také jíst ryby,“ dodává Václav Rameš.

Nejstarší jsou nejspíš Dvořiště a Bošilecký

O rozvoj rybníků se na Třeboňsku zasloužili především cisterciáci a benediktini, na Jindřichohradecku Řád německých rytířů. „Významní ale byli především ti, kdo to platili. To byli Vítkovci, Landštejnové a po nich Rožmberkové, kteří se zapsali do historie rybníkářství nesmazatelným písmem, protože věnovali na rozvoj rybníkářství velké peníze, které se následně začaly vracet jak jim, tak dalším generacím,“ připomíná ředitel archivu.

Hráz Dvořiště je dlouhá půl kilometru a vysoká deset metrů

Nejstaršími rybníky v regionu jsou podle historiků nejspíše Dvořiště a Bošilecký. „Nikdo vám dneska neřekne, kdy to přesně bylo, protože žádné zakládací dokumenty nejsou. Stáří těchto rybníků lze odhadovat ze zmínek v listinách a také podle toho, jak vypadají a kde jsou,“ vysvětluje.

Zdá se, že oba tyto rybníky byly už v minulosti nějakými přírodními nádržemi, a oba mají krátkou hráz. „To dnes odborníci považují za známku velmi starých rybníků, protože lidé využívali hlavně terén a snažili se, aby bylo práce na rybníce co nejméně,“ doplňuje Václav Rameš.

Samotné řemeslo rybníkáře je podle něj možné rozdělit na dvě kategorie. Na jedné straně jsou geometři, měřiči, kteří rýsovali plány a vymýšleli, kde rybník bude. Ve své době měli výjimečné vzdělání a patřili mezi významné osoby.

Jakub Krčín brázdil hráze zapřažený do ohnivého pluhu. Na místě, kde řetěz praskl, dnes stojí dub

Čertův dub, nazývaný také Krčínův, stojí na hrázi bývalého rybníka Hrádečku. Podle pověsti zde skončilo prokletí Jakuba Krčína

Na hrázi bývalého rybníka Hrádeček u Třeboně stojí 400 let starý dub. Někomu svým tvarem připomíná širokou láhev, jinému soudek, ale také se tu vypráví pověst o pletkách Jakuba Krčína s peklem. Dub prý má tvar článku řetězu, který čertům praskl, když Krčín oral hráz zapřažený do ohnivého pluhu.

Druhou skupinou je, jak se tehdy říkalo, banda rybníkářská, která táhla od rybníka k rybníku. „Panovala tuhá kázeň a přísné tresty, za Rožmberků a Jakuba Krčína býval na rybnících i kat. Podmínky tedy byly velmi tvrdé. Když pak bylo dílo dokončeno a rybníkáři táhli k dalšímu rybníku přes nějakou vesnici, obyvatelé se radši schovávali v lesích, především mladé dívky,“ popisuje ředitel archivu.

V bandě rybníkářské byli nejen Jihočeši, ale i lidé z jiných regionů a zemí. „Bylo to totiž takové místo, kde se dalo i ztratit. Oni dostávali mzdu, což bylo v té době něco výjimečného, ale jinak jejich mravy byly dost volné. Není se co divit, že v různých zápisech se objevovaly zprávy, že je lepší se jim vyhnout,“ dodává Václav Rameš.

Historické okénko do dějin rybníkářství nabízí magazín Máme rádi zvířata. Dále se dozvíte, jaký vliv má globálního oteplování na výskyt některých druhů ryb, co je v lednu náplní práce myslivců a co se psalo o duševním životě loveckých psů v článku z roku 1907.

Spustit audio

Související