Kdo by byl ochoten uvěřit, že všechno může skončit, když to mělo trvat na věčné časy. Sametová revoluce v zápisech a ve vzpomínkách kronikářů

19. listopad 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Hůrky jsou místní část města Lišov na Českobudějovicku, kroniku spravuje Aleš František Plávek

Sametová revoluce v zápisech a ve vzpomínkách kronikářů. V Jihočeských kronikách nahlédneme do zápisů z Hůrek poblíž Lišova, Černé v Pošumaví a Mokrého Lomu na Českobudějovicku. Připravil Petr Kronika.

Zápisy o dění v oněch listopadových dnech roku 1989, kdy šlo o získání svobody a zavedení demokracie, a v obdobích následujících, jako i záznamy o očekávání toho, jaké změny do let budoucích přinesou tehdejší demonstrace, generální stávka, vyjednávání…, rovněž i zamýšlení se nad tím, jak se naděje a představy pak naplnily, najdeme i v kronikách některých menších obcí a vesniček.

Hůrky, místní část Lišova

Kronikář osady Hůrky u Lišova, Aleš František Plávek

V kronice Hůrek je mezera od začátku 80. let do roku 2015, proto si v ní nepřečteme o místním průběhu událostí listopadu 1989. Nicméně současný kronikář Aleš František Plávek, kterému tenkrát bylo necelých 15 let a byl v učení v Sezimově Ústí, vypráví:

„Naši školu a internát oblepili studenti plakáty s tím, že bude generální stávka.“ Poradili se s učiteli, usoudili, že to bude dobrá věc a místo do školy odjeli do sousedního Tábora. „Konala se tam demonstrace. Všichni byli nadšení a atmosféra byla přátelská, úžasná. Lidé se dávali trikolóry, zpívali hymnu, nosili vlajky, cinkali klíči… Na chvilku přijel Václav Havel. Promlouval z balkonu.“

„Když nastane nějaké masové zapálení v dobrém či ve zlém – tohle bylo v dobrém, lidé se dokážou stmelit a jít za jednou věcí. Vzpomenout si na to je balzámem v dnešní roztříštěné společnosti,“ uzavírá hůrecký kronikář.

Černá v Pošumaví

František Záhora, který zdejší kroniku vede od konce sedmdesátých let, cituje v pořadu dva své zápisy.

První: „Je leden 1990. Celá republika žije v euforii nedávných dnů. Většinou jsme rádi, že systém, který měl pod kontrolou jedné strany celý politický, veřejný i občanský život, již skončil. Zásluhou tak zvané Sametové revoluce jsme se najednou ocitli ve zcela nové situaci.“ Kronikář v tomto prvním záznamu vyjmenovává různé touhy po lepších stránkách života, kterým bouřlivé listopadové dny daly svůj příslib, a reformní nástroje vedoucí k tomu, aby to u nás také bylo jak tam venku na západě.

František Záhora, kronikář obce Černá v Pošumaví

„Otázkou zůstává, co pro to budeme chtít sami udělat a obětovat. Jsme totiž známi tím, že bychom se chtěli mít dobře, pokud možno co nejdříve, ale aby se nás to moc nedotklo.“  A takřka vizionářsky vypočítává obtíže a bolestné přeměny, kterými společnost zřejmě bude muset projít.

Druhý zápis. V roce 2010 se v článku kroniky Černé v Pošumaví František Záhora ohlíží po uplynulém dvacetiletí.

„Život našich měst, vesnic a nás samých se pronikavě změnil. Naše republika se stala demokratickým státem, postupně se zapojila do evropských struktur… Dokázali jsme odsunout dočasně umístěná sovětská vojska. Obchody jsou plné zboží, je možné jezdit do zahraničí, mladí lidé se ve velké míře učí cizím jazykům. To vše ale i mnoho jiného nám dala svoboda.“

Po pozitivním hodnocení vývoje dvou desetiletí od listopadu 1989 v uvedených směrech kronikář na druhou stranu poukazuje na opačný vývoj morálky lidí obecně a společnosti vůbec a se zklamáním konstatuje, že s jejím úpadkem ve výše citovaném zápise nepočítal.

„Semknutost prakticky celého národa v době cinkání klíči dávala určitou záruku, že náš vývoj se bude ubírat správným směrem, ale nemůžu se nyní vyhnout kritickému hodnocení nashromážděných negativních jevů v naší společnosti. Svoboda znamená především zodpovědnost k sobě i k druhým, a ta se jaksi z našeho života vytratila.“

Mokrý Lom

Na snímku vpravo kronikářka Marie Mlejnková, uprostřed její dcera Ludmila Ehrlichová a vlevo kamarádka kronikářky Marta Petrová

se stala kronikářkou před více než šedesáti lety. Dění podzimu 1989 do kroniky Mokrého Lomu na Českobudějovicku zapsala.

„V listopadu tohoto roku byla svatořečena blahoslavená Anežka Přemyslovna a krátce po tom se zhroutil čtyřicetiletý režim, který u nás vládl. Totiž jediná strana, která vše ovládala, se musela vzdát svého monopolu. V Mokrém Lomě se také objevily různé plakáty, které vyvěšovali hlavně studenti a vyzývali jimi lidi, aby už nevěřili vedení KSČ. Lidé je dychtivě četli. Také v Římově bylo založeno Občanské fórum a lidé z Mokrého Lomu na jeho schůze jezdili,“ čte kronikářka ukázku ze svého záznamu.

Její dcera Ludmila Ehrlichová přidává vzpomínku, jak se seznámila se svým budoucím manželem Martinem Ehrlichem v oněch bouřlivých dnech:

„Martin byl tenkrát na vysoké škole v Českých Budějovicích a s dalšími založil stávkový výbor. Společně organizovali demonstrace na náměstí. Martin vystupoval na kašně, mluvil pro veřejnost. A tam jsme se poznali.“ „A my jsme tam z práce také chodili,“ podotkne ještě Marie Mlejnková.

autor: Petr Kronika | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio