Karel Weinlich v rozhlasovém cyklu Jižní Čechy a já

Karel Weinlich pracuje v Českém rozhlase už 60 let, jeho život je s rozhlasem doslova spojený. Poprvé vstoupil do budovy tehdejšího Československého rozhlasu už v roce 1952. „Potkával jsem lidi, o kterých se mi v životě ani nesnilo, že je potkám,“ vzpomíná Karel Weinlich.

„Rozhlas byl chrám tehdejších osobností, byli tu lidé, kteří reprezentovali naši inteligenci,“ shrnuje své dojmy z doby, kdy působil jako asistent režiséra. Dílo, které v Českém, respektive Československém rozhlase, zanechal, je bez přehánění gigantické. Kdybychom chtěli každý den poslouchat jednu z pohádek, které natočil, minul by rok a pořád bychom nebyli u konce.

Podle Karla Weinlicha dalo rozhlasové vysílání společnosti opravdu hodně. „A to nejen v dobách, kdy bylo úzko,“ domnívá se s tím, že rozhlas nemůže zaniknout. „Dnes jde o nejaktuálnější a nejrychlejší médium. Nikdo mu nemůže konkurovat,“ zdůrazňuje. S polemikami ohledně konce rádia se Karel Weinlich setkává velmi často. „S nástupem televize, což je konkurenční médium, jsme se museli vyrovnávat s úbytkem posluchačů,“ přiznává. „V současné době máte na výběr různé rozhlasové stanice, nejen televizi nebo internet,“ zamýšlí se.