K Sudoměři se vrátil Jan Žižka a s husity opět odolal přesile
Před 596 lety, 25. března 1420, se odehrála slavná bitva u jihočeské Sudoměře. Na hrázi mezi rybníky Markovec a Škaredý odolali husité mnohem početnější skupině takzvaných Železných pánů. Jak asi boj vypadal, mohli lidé zjistit při sobotní rekonstrukci. Z místa živě vysílal i Český rozhlas České Budějovice.
Historickou událost již třetím rokem přibližuje sdružení Plzeňský landfrýd. Do akce zapojuje asi 250 lidí. „Snažíme se co nejvíc přiblížit tomu, jak to tehdy asi mohlo být. Samozřejmě dobové zápisky jsou vždycky přibarvené podle toho, která strana je psala, ale podstatné je, že se bojovalo na hrázi. To byl geniální tah vůdce Jana Žižky z Trocnova,“ řekl za organizátory Michal Illich.
Plzeňský landfrýd se rozhodl bitvu u Sudoměře pravidelně rekonstruovat také proto, že je zde jedno z mála dodnes zachovaných husitských bojišť.
V roli Jana Žižky se letos představil Jiří Kunát. V ruce samozřejmě celou dobu třímal palcát. „Je to kus železa na násadě. Jedná se o odznak mé hodnosti. V lepším případě se tím velí, v horším případě se tím bije,“ popsal s úsměvem.
Oblékl drátěnou košili, kterou si sám vyrobil, plášť zdobený kožešinou, beranici a přední kyrys jako ochranu trupu. Dokázal se i vcítit do Žižkových myšlenek. „Myslím si, že se nevzdal. Okamžitě zvážil situaci, uvědomil si, kde je výhoda, a využil ji, protože byl skvělý stratég,“ komentoval.
Všichni účastníci rekonstrukce měli autentické nástroje. Nechyběly okované cepy nebo sudlice, dvouruční zbraně ideální k sekání a bodání. „Dále tu máme například tesák, který vypadá jako meč, ale má jen jedno ostří, nebo bulavu, což byl vlastně takový předchůdce palcátu,“ dodal Michal Illich.
Jak přesně bitva u Sudoměře vypadala, ale není jisté. Potvrdil to i Jiří Prášek z Prácheňského muzea v Písku. „Zpráv o události je málo a také krajina vypadala před skoro 600 lety nepochybně jinak. To, co se uvádí, je tedy spíše taková legenda,“ zmínil.
Podle této legendy husité v březnu 1420 mířili z Plzně ke vznikajícímu Hradišti na hoře Tábor. Houf vedený Janem Žižkou z Trocnova měl 400 mužů, dvanáct vozů a devět jezdců. „Špehové zjistili, že husity pronásleduje oddíl katolických pánů, k nimž se přidaly další skupinky, takže jich celkem bylo až 2500. Žižka si nechal od místních lidí vysvětlit, jak vypadá krajina, a okamžitě toho využil. Odjel s houfem z hlavní cesty a opevnil se mezi rybníky,“ popsal Jiří Prášek.
Toto rozhodnutí bylo velice strategické, protože takzvaní Železní páni tak nemohli využít svou velkou přesilu. Někteří se snažili přejít přes vypuštěný rybník Škaredý, ale v těžké zbroji se se bořili do bahna. „Proti tomu bylo výhodou lehké vybavení obyčejných husitských bojovníků. Husité tedy nebyli poraženi a odtáhli,“ doplnil Jiří Prášek.
Sobotní rekonstrukce kromě bojovníků nabídla dobovou hudbu. Předvedla ji skupina Dei Gratia z Tábora. „Středověkou hudbu hrajeme už jedenáct let, přivedla nás k tomu zejména láska k historii a také chuť dělat neobvyklou a zároveň tradiční hudbu, ze které vychází naše kultura,“ řekl kapelník Míla Vaváček.
Skupina vystupuje s autentickými nástroji, které jsou většinou zhotovené na objednávku podle dobových obrazů. Návštěvníci tak viděli a slyšeli například pozdně gotické dudy, rolničky, bicí, středověkou citeru nebo trumšajt. „Trumšajt je takový předchůdce kontrabasu. Má původ už ve starověku, hrálo se na něj na fénických válečných lodích. Objevuje se na středověkých obrazech, kde na něj hraje smrt nebo kostlivec,“ vysvětlil Míla Vaváček.
U slavného bojiště dnes stojí velká socha Jana Žižky, jejímž autorem je Emauel Kodet. O místo pečuje obec Čejetice. „Je tu krásná krajina, kromě rybníků Markovec a Škaredý také ještě například rybník Prostřední. Chodí a jezdí sem hodně lidí. Zároveň se pravidelně scházíme dvakrát do roka – na jaře při výročí bitvy a na podzim při výročí úmrtí Jana Žižky,“ připomněla starostka Ivana Zelenková.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
