Jiří Paďour – českobudějovický biskup

Českobudějovický biskup Jiří Paďour

„Neříkám si naplavenina, což je podivný termín Jihočechů, kteří tak nazývají ty, kteří sem přišli, ale jsem definitivně zařazen do jihočeské historie jako dvanáctý českobudějovický biskup,“ usmívá se Jiří Paďour, když redaktor Českého rozhlasu České Budějovice Filip Černý zasedl ke stolu v jeho stroze zařízené pracovně v biskupské rezidenci.

Než se ale devětašedesátiletý rodák z východočeské Vraclavi začal zapisovat do jihočeských dějin, tak prošel životem jako málokdo jiný. Syn nejúspěšnějšího statkáře ze vsi to v dětství v 50. letech neměl úplně snadné a školní docházku nakonec dokončil v Praze, kde přece jenom nebyl tolik na očích jako na venkově.

Na střední škole měl nejlepší prospěch ze všech, nicméně kádrové materiály hovořily jasně. Jako syn kulaka měl zakázané studium na veškerých vysokých školách v Československu. Vyučil se tedy obráběčem kovů v Aritmě, ale u černého řemesla dlouho nezůstal.

V roce 1962 úspěšně složil talentové zkoušky na AMU a také kvůli sympatiím, které získal u tehdejšího vedení školy, se nakonec stal studentem Divadelní fakulty. Tu dokončil v roce 1966 a jako člen Divadla na zábradlí sjezdil celou západní Evropu s inscenací Král Ubu.

Životní obrat
Ale v té době přišel další radikální životní obrat, tentokrát vnitřní. Vše pak vyvrcholilo vstupem do kněžského semináře a kapucínského řádu. V roce 1999 Jiřího Paďoura postihla mrtvice a vypadalo to, že zbytek života stráví v klidu a ústraní. Místo toho se stal českobudějovickým biskupem a přesídlil na jih Čech.

„Narodil jsem se ve východních Čechách, kde je překrásná příroda, ale musím říci, jak se v naší hymně zpívá 'bory šumí po skalinách', tak díky Šumavě to teď zažívám z první ruky,“ říká. „A soutok Vltavy a Malše mám přímo pod okny,“ dodává a rozmáchlé gesto rukou naznačuje, že v tomto kontextu být naplaveninou znamená být tím skutečným Jihočechem.

Poslechněte si celé vyprávění tak, jak jej zaznamenal redaktor Filip Černý.