Jiří Klíma: Jsem smutný, nikdo mě nemá rád

Jiří Klíma: Jsem smutný, nikdo mě nemá rád

Onehdy jsem byl smutný. Bez nálady, bez chuti do života, s pocitem marnosti, malosti a vlastní zbytečnosti. Moderní věda to nazývá depresí, což je skutečná choroba s vlastním číslem v mezinárodní klasifikaci nemocí. A způsobuje ji nedostatek některých působků a neurotransmiterů v mozku. Prostě té chemické látky je v hlavě málo, a proto je hlava smutná.

Ploužil jsem se domů v tom smutku a najednou mi do nosu zavoněla pekárna. Nasál jsem vůni čerstvě upečeného chleba, zastavil jsem se a náhle jsem měl pocit, jako by se nějaká chemická látka v hlavě přeci jen zachovala.

V kapse jsem nahmatal nějaké drobné a koupil si malý bochníček chleba. Ještě cestou domů mne hřál přes papírový pytlík do ruky a taky hřál u srdce. Těšil jsem se z toho božího dárku a usmíval se.

Doma jsem se posadil a kousek po kousku tu dobrotu spořádal. Napětí ve mně trochu povolilo. Byl jsem pořád smutný, ale tak nějak normálně, unaveně. V zámku zarachotil klíč, vrátila se žena s dětmi. „Ty tu sedíš potmě?“ ptá se.

Chci jí vyprávět příběh s chlebem, ale moc mě ke slovu nepouští. Víš, byl jsem smutný, unavený, nešťastný. Nikdo mě nepotřebuje, nikdo mě nemá rád. Tak jsem si koupil bochník chleba. „Ale co to plácáš,“ přerušuje mě žena. „Já tě mám přece ráda, děti tě maj rády, v práci tě maj rádi, i ty chlapi v hospodě, když tam občas zajdeš, tě maj rádi. Kde máš ten chleba?“

„Snědl jsem ho.“ „Cože, celej bochník? Lumpe, všechno sežereš! Nikdo tě nebude mít rád!“

Jsem smutný, v hlavě mi chybí nějaká chemická látka. A sežral jsem celej chleba. Nikdo mě nemá rád.

Jiří Klíma je dětský lékař. Dlouhá léta pracuje na Dětském oddělení českobudějovické nemocnice. Mimo to také externě přednáší na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Je vášnivým sportovcem. Běhá, plave, jezdí na kole, někdy i všechno dohromady - je triatlonistou. Žije ve Zlivi.

Čtěte také

Všechny Rozhlasové sloupky můžete poslouchat ZDE.