Jiří Jankovský – dlouholetý ředitel centra pro rehabilitaci osob se zdravotním postižením Arpida

Jiří Jankovský

I když se Jiří Jankovský (*1950) v jižních Čechách nenarodil, určitě se může s klidným svědomím za Jihočecha považovat. Strávil tu podstatnou část života a téměř všechny roky své pracovní kariéry. Nechybělo však mnoho a jeho osudy se mohly ubírat docela jiným směrem.

„Vyrůstal jsem na samotě nedaleko kláštera Želiv,“ vzpomíná Jankovský. „Krásná příroda, blízkost nádherné památky i kontakty s opatem Tajovským, který tam kolem roku 68 směl nakrátko působit jako duchovní, to všechno mě hodně ovlivnilo. Chtěl jsem být původně lesníkem, ale nakonec jsem se rozhodl pro studium teologie.“

Knězem se Jiří Jankovský nestal, ale průpravu, kterou na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích získal, mohl později zúročit v českobudějovickém centru Arpida při práci s postiženými dětmi i jejich rodiči. Teologické vzdělání doplnil studiem pedagogiky a psychologie, působil jako dětský psycholog a po roce l989 začal vyučovat na vysoké škole. O čtyři roky později vyhrál konkurz a stal se ředitelem Arpidy. Tato práce mu přinesla nejen mnoho praktických zkušeností, ale také nejednu bezesnou noc, když se velká nestátní nezisková organizace čas od času potýkala s finančními potížemi.

„Je to asi chyba, ale já si prostě neumím říct – Pane Bože, je to ve tvých rukou, a když budeš chtít, půjde to. Nedovedu se stoprocentně spolehnout, že všechno dobře dopadne. Ale ono to tak nakonec vždycky bylo! Arpida funguje už téměř dvacet let, a přes všechny obtíže se stále rozvíjí.“

Před stresem a vyhořením se Jiří Jankovský brání především díky své rodině, ale relaxuje i sportem a cestováním. Donedávna dojížděl do práce z Českého Krumlova do Budějovic na kole, má rád divokou vodu a v létě ho těší cestování po Francii. „Jsem ve věku, kdy už bych mohl bilancovat. V životě jsem se někdy cítil zoufalý, ale nakonec vždycky vyšlo najevo, že všechno, co mě potkalo, mělo smysl. Jenom jsem to poznal až později, s odstupem času…“

Poslechněte si celé vyprávění tak, jak jej zaznamenala redaktorka Hana Soukupová.