Jiří Březina starší: Zamilovaný osel

Jestli chodíte do lesa, určitě jste tam někdy sešli z pevné cesty. A pak jste si možná všimli, že zdánlivě nedotčený terén je protkán nenápadnou sítí zvířecích stezek, které se občas hodí i nám lidem.

Samozřejmě, nemáme vždy stejné cíle třeba s jelenem a je nepříjemné to zjistit, až když stojíme po kolena v bahnitém kališti. Ale při hledání místa, kde nejsnáz překonat potok nebo terénní hřbet, stojí za to dát si od zvířat poradit.

Zvířecí stezky se jistě hodily i našim předkům, už proto, že tehdejší pralesy nebyly pod správou Lesů České republiky a byly tedy daleko neprostupnější. Představuji si, jak se nejpopulárnější zvířecí chodníčky postupně měnily v lidské pěšiny a pak i ve zpevněné cesty. Je skoro jisté, že i některé úseky dálnic vedou trasami, kterými šlapali už mamuti.

O trasování cest něco vím. Patřilo k mnoha dovednostem, které jsem se kdysi ve škole učil, abych je nikdy nepoužil. Hrbili jsme se za přístroji s podivnými jmény a proháněli figuranty křovím při hledání kompromisní trasy, která nebude ani příliš dlouhá, ani příliš strmá. Dnes samozřejmě i tohle řeší počítače.

Ale dozvěděli jsme se při tom překvapivou věc: Nejdokonalejším trasovacím nástrojem je – zamilovaný osel. Pokud přivedete osla v říji pod kopec, na němž hýká roztoužená oslice, bezpečně k ní půjde optimální cestou. Tedy takovou, která ho k ní přivede nejen nejrychleji, ale samozřejmě i nejméně unaveného.

Dokáže při tom zohlednit tolik parametrů, že by možná dal trumf i těm počítačům. Přes svoji dokonalost se tato metoda dnes už nepoužívá. Nevím proč. Osli nám v plánování dopravy určitě nechybí.