Jiří Březina starší: Psa by nevyhnal

Všímám si toho zejména cestou do práce. Ráno vstanu a oknem vidím mokré chodníky, kapky deště se míhají kolem pouličních lamp a na teploměru s bídou deset.

Na kolo se mi v takovém nečase vůbec nechce a vymýšlím jiné dopravní varianty. Pak si ale uvědomím, že se stejnými pocity právě bojuje nejmíň tisíc budějovických cyklistů a že většina to nejspíš vzdá. A proto ať vlezu do auta nebo do autobusu, budu se s nimi plazit v hlemýždích kolonách přes celé město. A kolo vítězí.

Obleču si něco nepromokavého a na hlavu narazím vodotěsnou hučku. A hned před domem je jasné, že to, co skrz okno vypadalo jako bouře nad Islandem, je ve skutečnosti jen vlídný deštíček, který navíc slibuje každou chvíli přestat.

Vyrazím a bavím se výrazy řidičů v kolonách, kteří mě znechuceně sledují přes běžící stěrače. Nejspíš si myslí něco o bláznech, ale má to háček. Zatímco oni stojí, já jedu.

Cyklostezky jsou prázdné, protože cyklisté bez blatníků to vzdali automaticky, a z ostatních se odhodlala jen hrstka. Ubylo i chodců, psů, kočárků a co všechno se nám na budějovických stezkách motá před kola. Do práce dojíždím v pohodě a včas, někdy dokonce suchý.

Když to shrnu, občas jezdím na kole i v počasí, že by psa nevyhnal, ale cyklistiku v dešti rád kdykoli vyměním za třicetistupňová vedra, která se velmi nepřesně označují jako krásné počasí.