Jiří Březina starší: Příroda na sídlišti

Moc se nám to líbilo. Rádi jsme se na les dívali z balkonu, poslouchali zpěv ptáků, kvákání žab v rybníčku a těšili se, že to tak zůstane.

Ale nezůstalo. Pod balkonem zaječely pily a my jsme smutně koukali, jak les mizí. Obzor nám místo vysokých stromů začaly plnit řady dalších paneláků, na místě mechových pěšinek se rozlil beton chodníků a s ptačím zpěvem byl konec. Vítr protahoval prázdnými ulicemi a nebylo kam se schovat před sluncem.

Člověk si časem zvykne a i my jsme postupně rezignovali. Byli jsme rádi, že máme střechu nad hlavou, a kvůli práci a dětem nám na velké bědování nezbyl čas. Ostatně les před námi utekl jen půl kilometru a mohli jsme do něj chodit dál.

Čas se ale ani teď nezastavil. Z neduživých klacíků, vysázených mezi novostavbami, vyrostly nepozorovaně statné stromy a jejich koruny se spojily do souvislých stěn. Znovu koukáme do zeleně a tentokrát nás obklopuje ze všech stran.

Se stromy se vrátili i ptáci. Na každém kroku vidíte vrabce a rehky, pod okny nám zpívají kosi, vzduch křižují rorýsi a jiřičky, houkají hrdličky i elegantní holubi hřivnáči a za jarních nocí pískají mladí kalousi. Nad tím vším létají havrani, straky a rackové, sem tam i volavka. Nedávno se dokonce přímo na našem okně uhnízdily poštolky.

Je dobré vidět, že příroda se nevzdává a vrací se, i když ji násilím vytlačíme. Na rozdíl od nás má na všechno čas.