Jiří Březina starší: Parkovací dostihy
Jestli jste jeli poslední dobou do budějovické nemocnice autem a museli tam být po ránu, nejspíš jste si všimli, že nemáte kde zaparkovat. To samo o sobě nepředstavuje v tomhle městě unikátní zážitek, spíš pravidlo. Ale zrovna u nemocnice ta nezaparkovatelnost dorůstá až obludných rozměrů.
Souvisí to zřejmě s jednotným začátkem ordinační doby a snad i s tím, že pacienti nijak zvlášť netouží pajdat od auta bůhvíjakou dálku. A když jste jen řidič, jako jsem byl tentokrát já, snažíte se také čekat co nejblíž, abyste předešli vytýkacímu řízení ve stylu: „Víš, jak dlouho tady na té jedné noze čekám?“
V každém případě vám tahle situace dává příležitost sledovat, jak rychle z lidí opadává kulturní slupka, když se ocitnou v nouzi – anebo v něčem, co za nouzi považují.
Projedete závorou a místo na parkovišti jste na bojišti. Nejenže jsou všechna parkovací místa obsazená, ale v uličkách mezi nimi se pohybuje spousta aut, na která se nedostalo. Jejich řidiči vedou lítý boj bez pravidel o každé místo, které se uvolní.
Bojovníci se dělí do dvou skupin. Vyznavači pohybu se snaží volné místo uštvat, proto neúnavně krouží parkovištěm a čekají na svou šanci. Jejich kolona neustále roste, až její první auto stíhá to poslední.
Druhá skupina bojovníků se snaží parkovací flek ulovit ze zálohy. Číhá v nastartovaných autech v možných i nemožných místech na jakýkoli náznak, že někdo z parkujících odjíždí, a za každou nadějí okamžitě vyráží. Stačí se jen vrátit do zaparkovaného auta pro zapomenutou tašku a máte dojem, že za vámi startuje Le Mans. V tom případě je lépe zmizet rychleji, než se smečka domákne svého zklamání.
Obě skupiny neustále rostou, vzájemně si překážejí a vytváří na parkovišti rostoucí chaos. Když si k tomu připočtete belhající chodce, je jen dobře, že nemocnice je tak blízko. Není to sport pro každého. Sám jsem se té hry zúčastnil v roli slídiče a vydržel jsem to přesně dvacet minut. Pak jsem arénu opustil a se štěstím zaparkoval o pár bloků dál.
Související
-
Jiří Březina starší: Za pecí
Když letošní zima aspoň pár dnů vypadala jako opravdová zima a mrzlo, jen praštělo, vzpomněl jsem si na pec. Měl jsem to štěstí vyrůstat v chalupě, která pec měla.
-
Jiří Březina starší: Nečekané nápady
Také dostáváte nečekané nápady? Myslím takové, které vám pomohou v situaci na první pohled úplně neřešitelné. Nápady, které jako by ani nepocházely z vaší hlavy...
-
Jiří Březina starší: Reklamní akce
Všichni to známe, schránka plná letáků, velké nápisy hlásí, že je tu zase akce. Ona je tu vlastně pořád, těžko se vám povede přijít do obchodu, kde by zrovna nějaká nebyla.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
