Jiří Březina starší: Parkovací dostihy

Souvisí to zřejmě s jednotným začátkem ordinační doby a snad i s tím, že pacienti nijak zvlášť netouží pajdat od auta bůhvíjakou dálku. A když jste jen řidič, jako jsem byl tentokrát já, snažíte se také čekat co nejblíž, abyste předešli vytýkacímu řízení ve stylu: „Víš, jak dlouho tady na té jedné noze čekám?“

V každém případě vám tahle situace dává příležitost sledovat, jak rychle z lidí opadává kulturní slupka, když se ocitnou v nouzi – anebo v něčem, co za nouzi považují.

Projedete závorou a místo na parkovišti jste na bojišti. Nejenže jsou všechna parkovací místa obsazená, ale v uličkách mezi nimi se pohybuje spousta aut, na která se nedostalo. Jejich řidiči vedou lítý boj bez pravidel o každé místo, které se uvolní.

Bojovníci se dělí do dvou skupin. Vyznavači pohybu se snaží volné místo uštvat, proto neúnavně krouží parkovištěm a čekají na svou šanci. Jejich kolona neustále roste, až její první auto stíhá to poslední.

Druhá skupina bojovníků se snaží parkovací flek ulovit ze zálohy. Číhá v nastartovaných autech v možných i nemožných místech na jakýkoli náznak, že někdo z parkujících odjíždí, a za každou nadějí okamžitě vyráží. Stačí se jen vrátit do zaparkovaného auta pro zapomenutou tašku a máte dojem, že za vámi startuje Le Mans. V tom případě je lépe zmizet rychleji, než se smečka domákne svého zklamání.

Obě skupiny neustále rostou, vzájemně si překážejí a vytváří na parkovišti rostoucí chaos. Když si k tomu připočtete belhající chodce, je jen dobře, že nemocnice je tak blízko. Není to sport pro každého. Sám jsem se té hry zúčastnil v roli slídiče a vydržel jsem to přesně dvacet minut. Pak jsem arénu opustil a se štěstím zaparkoval o pár bloků dál.