Jiří Březina starší: O havraním letu

Letěl stejným směrem ve výši mé hlavy, nejspíš taky do práce. Chvíli se mnou držel rychlost a zvědavě po mně koukal. Po chvíli té tandemové jízdy jsem si uvědomil, že zatímco já makám, abych proti větrným poryvům neztratil tempo, on prakticky nehýbe křídly. Doslova plachtil proti větru a jeho pohledy mohly znamenat „nechápu, proč vy lidi děláte všechno tak složitě“.

Pak ho asi moje ploužení přestalo bavit, párkrát líně mávnul a bez viditelné námahy rychle zmizel kdesi vpředu. Těžko jsem se bránil pocitu méněcennosti.

Znovu jsem si uvědomil, jak dokonale havrani let zvládají. Neukazují to pořád. Když potřebují jen popolétnout k dalšímu rohlíku nebo ukrást kolegovi klacík, co se hodí na hnízdo, zaplácají sebou jen tak halabala ve vzduchu jak odhozený hadr na podlahu a elegance v tom není žádná. Když ale vzlétnou na dálkovou, je to vzdušný balet, ve kterém je ladnost i síla.

A pravý letecký hodokvas havranům nastává při špatném počasí, když fouká silný vítr a ještě navíc mrholí. V nejlepším případě chumelí. Zatímco sýkorky a kosi klepou kosu někde v hustém keři a holubi jsou rádi, že našli suchý kout, havrani vylétnou a užívají si tu slotu s viditelnou radostí. Neletí za žádným cílem, létají si jen tak. Bezpracně stoupají na vzdušných proudech, zkoušejí si všechny možné obraty, vrhají se do střemhlavých pádů a viditelně se tím baví. Jde jim to dokonale. Jak by ne, ty miliony let tréninku jsou znát.

Přeji vám hezký den a žádné pády.