Jiří Březina starší: Moje letní tábory
Z vesnice, kde jsem vyrůstal, se na letní tábory moc nejezdilo. Většina rodin měla hospodářství a o prázdninách dospělí i s dětmi pracovali na polích. Takže moje dva tábory byly nejspíš velkou výjimkou.
Na první z nich jsem jel asi v deseti letech kamsi ke Křivoklátu. Byla to taková klasika s podsadovými stany, profi kuchařkou, ranními a večerními nástupy pod vlajkou. Hry, sportovní turnaje, výlety, nezbytná stezka odvahy a na závěr kanadská noc, kdy bylo dovoleno skoro všechno. Vzbudili jsme se pomazaní zubní pastou, v trenýrkách byla hořčice a na vlajkovém stožáru visel něčí kufr.
Druhý tábor přišel asi o tři roky později a pořádala ho armáda. V kasárnách jsme si naložili na náklaďák díly ke stanům, které jsme si pak na louce vlastnoručně postavili.
Programem tábora byl vojenský výcvik ve verzi pro starší žactvo.
Nevím, jestli by se dnes dalo zažít něco takového. Kolem tábora jsme drželi hlídky a bylo proč, protože skoro každou noc byl přepad. Létaly světlice, dělbuchy a v křoví rachotily výstřely. Pěší pochoďáky byly zpestřené přepady ze zálohy a jednou dokonce simulovaným atomovým výbuchem. Učili jsme se plazit, střílet a obsluhovat vysílačku. Viděli jsme ostré střelby i vyprošťování tanku a startovaly pro nás vrtulníky. Ale žádná rozmazlovna to nebyla, ve stanech musel být perfektní pořádek a ráno ještě před budíčkem nastupovala směna do kuchyně na škrábání brambor. Nakonec jsme tábor zase vlastnoručně rozebrali, naložili a místo vzorně uklidili. Žádnou lásku k armádě a ke zbraním to ve mně neprobudilo, ale zážitky to byly velkolepé.
Zažil jsem vlastně ještě jeden tábor, ale až ve dvaceti už jako vedoucí. S kázní jsem neměl problém, protože jsem dostal starší holky. Poslouchaly na mrknutí, zasněně po mě koukaly a ve stanu jsem nacházel psaníčka. Jednou večer si na mě počkaly a na znamení zvláštní přízně mě hodily do bazénu. Jako správný hrdina jsem zůstal u táboráku celý večer v mokrém triku, a tím pro mě bohužel tábor skončil. Padla na mě taková angína, že jsem nedokázal ani polknout prášek.
Užijte si své prázdniny bez prášků.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.