Jiří Březina starší: Mikrotenové sáčky

Proto jsem to skrz neduživé stromky viděl už zdálky. Mezi pařezy se trhavě pohybovalo něco černobílého, velkého asi jako králík. Ten to ale nebyl, protože to mávalo křídly a přitom plynule měnilo tvar. Bylo to evidentně živé, ale nepřipomínalo to žádného tvora známého zoologii.

Když se to schovalo za pařez, začal jsem se plížit opatrně jako indiánský zvěd, až jsem byl docela blízko. Byl jsem připravený na bůhvíjaký objev, ale poslední krok – a vyletěl vyplašený kos a nahlas mi nadával, jak to jen kosové dovedou. A na zemi ležel obyčejný mikrotenový sáček. Jestli si s ním chtěl kos vyspravit hnízdo nebo si jen tak hrál, už se nedozvíme, ale určitě zjistil, že s igelitkou v zobáku se hodně špatně lítá.

Přitom jsem si uvědomil, že o tyhle hračky zvířata brzy přijdou a chybět jim určitě nebudou. Mikrotenové sáčky mají během pár let zmizet, nebo abych nešířil paniku, jejich používání se má drasticky omezit.

Z praktického pohledu je to škoda. Ten šikovný pytlík toho vyřešil spoustu, od rohlíků a zeleniny přes svačinu na výlet až po celý malý nákup. A pokud všechno přežil ve zdraví, stihl ještě druhou směnu při venčení psa.

Jenže tyhle sáčky se válí v každém koutě, a když je na podzim prožene vítr, visí ze stromů jako hodně smutná výzdoba. Pořád se bohužel najde dost lidí, kteří to, co nepotřebují, zahodí tam, kde zrovna stojí, zvlášť když je to zadarmo. Kvůli nim je ten zákaz nutný a s nimi to odskáčeme i my, kteří s každým kouskem plastu běžíme ke žlutému kontejneru.

Občas mi ten šikovný pytlík bude jistě chybět. Ale ty mučivé chvíle, kdy se podesáté snažím oddělit jeho stěny, abych se dostal dovnitř, ty mi rozhodně chybět nebudou.