Jiří Březina starší: Dušičkové tuříny
Nevím, jestli znáte tuřín. Je to nafialovělá zelenina podobná řepě a pokud ho zahlédnete někde v supermarketu, bude sotva větší než pěst. To my jsme kdysi – jako děti – před Dušičkami sháněli tuřín daleko větší. Musel být velký aspoň jako dětská hlava, abychom z něj mohli vyřezat lebku a vystavit ji v okně se svíčkou uvnitř.
Výrobní postup si pamatuju dodnes. Začínalo se kuželovým řezem na vrcholu, tak, aby se tam mohl vrátit jako víko. Pak se dlabalo. Stěny musely být dost tenké na to, aby je prosvítila svíčka, ale zároveň tak silné, aby se celé dílo nezhroutilo do sebe. Nůž na to nestačil, potřebovali jste i ostrou lžíci. Nakonec se vyřízly oči, pusa a nos a vydlabaný odpad skončil v polévce.
Kdo nesehnal tuřín, dlabal řepu, ale ta bývala menší a svíčka se do ní sotva vešla. Zato odpadní materiál byl sladký a do polévky ho byla škoda. Svítící lebky se šklebily po celé vsi, a probíhala interní soutěž o tu nejstrašidelnější. Jak tuříny vysychaly, objevovaly se na nich hluboké vrásky a dodávaly jim zamyšlený výraz.
Pro nás to byla jen zábava, žádnou mytologii jsme s ní nespojovali a už vůbec jsme netušili, že držíme tradici daleko starší než církevní Dušičky. I když šlo také o nebožtíky.
Podle starých Keltů se duchové zemřelých vraceli jednou za rok domů a tahle světla jim rodiny vystavovaly kvůli snazší navigaci. Keltové ovšem nezůstali jen u světýlek, ale zapalovali k poctě zemřelých velké ohně, nechávali jim otevřené dveře, prostírali jim stoly a vůbec se snažili, aby se nebožtík doma cítil no, jako doma. Nikdo rozumný přece nechce naštvat ducha.
Pak jsem ze vsi odešel, a tak ani nevím, jak dlouho se tam ty tuříny ještě dlabaly. Ale ten keltský svátek se k nám později vrátil přes Ameriku s dýní místo tuřínu a pod obchodní značkou Halloween.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
