Jiří Březina starší: Detektivky a paměť

Pokud jde o humor, ten kupodivu mnoha detektivkám nechybí. Až člověk žasne, jak zábavná záležitost se dá udělat z příběhu, který začíná násilnou smrtí a končí v lepším případě vězením. Humor mi kompenzuje temnou podstatu a určitě nejsem jediný čtenář, který to ocení.

Kromě popisů vražedného procesu mi ale čtenářský zážitek kazí ještě něco: moje mizerná paměť na jména. Čím víc postav, tím hůř. Někteří autoři jsou bohužel množením postav úplně posedlí. Staví na šachovnici další a další figurky s jasným cílem co nejdůkladněji utajit skutečného pachatele.

U mě tahle taktika funguje až moc dobře. Pokud jsou jména postav dostatečně bezbarvá a v dialozích mluví všichni stejně, jak tomu často bývá, za chvíli nevím, kdo je kdo a co pár stránek předtím kdo udělal či řekl. Každou chvíli listuju zpátky, abych se našel.

A ten problém kupodivu nemizí ani ve filmu. Tam by mi sice měla pomáhat podoba herců, protože si většinou pamatuju, co udělal ten vyzáblý blonďák a při čem kamera přistihla zmalovanou zrzku, ale problémem je zase přiřazení jejich tváře ke jménu, které zazní později. To je pro mě ve filmu větší problém, než v knize, kde si postavy mohu představovat podle sebe.

Když pak bystrý detektiv se svým natvrdlým poskokem případ rozebírá v kanceláři, často se nechytám. Nevím, jak vypadá Miler, podezírám Smitha místo Browna, a na konci se nestačím divit.

Hlavní díl viny je určitě na mně, ale něco musím nechat i jiným. Jsou totiž autoři, u kterých tenhle problém nemám a v jejichž postavách se slušně orientuju od začátku do konce. Třeba ten chlápek, který psal příběhy s detektivem Holmesem, a na jehož jméno si momentálně bohužel nemůžu vzpomenout.