Jiří Březina starší: Chytré hodinky

Ale jak známo, slovem „nikdy“ se nedoporučuje dráždit zlomyslný osud. V mém případě osudu stačilo posunout můj život do fáze, která mi drasticky omezila nutnost pohybu.

Pravda, mohl jsem dál jezdit na kole, chodit dlouhé trasy i cvičit, jak jsem chtěl. Jenže se mi k tomu vytratily neodkladné důvody a s těmi odkladnými jsem si vždycky uměl poradit. Pandemie k tomu a následky se dostavily.

Poznámky své ženy bych ještě zvládl pouštět druhým uchem, ale když se mi drasticky scvrkla hromádka kalhot, které obleču bez modrání v obličeji, bylo jasné, že je čas na změnu.

A v roli stébla, kterého se chytá tonoucí, se mi zjevily právě chytré hodinky. Ne proto, abych s nimi telefonoval nebo na nich četl esemesky, ale aby mě honily do pohybu. V tom prý jsou dobré.

Nebudu to dramatizovat a rovnou přiznám, že se jim to povedlo na jedničku. Jejich výzvy k pohybu, cvičení a vycházkám vypadají nevinně, ale problém je, že jim nelze odmlouvat ani hledat výmluvy.

Tomu hloupému stroji je jedno, že venku prší, bolí vás koleno nebo se vám prostě nechce. Jak chceš, klidně seď, ale nebudeš mít splněno. A tak se obléknu a jdu. Za říjen jsem nachodil čtyři stovky kilometrů a shodil čtyři kila. Na konci roku už bylo těch kil sedm.

Už obleču všechny kalhoty, ale hodinky mě honí dál. Nedokážu to zastavit. Samozřejmě hrozí, že to přeženu a vysílením padnu na hubu. Ale i pak se o mě hodinky postarají a zavolají záchranku. Mají totiž i detekci pádu.