Jiří Březina starší: Cesty na Moravu

Dá se to přisuzovat houstnoucí dopravě, chátrajícímu povrchu dálnice, důslednějšímu měření rychlosti nebo zpomaleným úsekům, které se posouvají z místa na místo, aniž by jich ubývalo. Ve výsledku se nám Morava vzdaluje.

Dálnice je nejen přecpaná, ale spíš než rychlostní komunikaci připomíná špatně narovnané schody a ničí autu podvozek stejným tempem jako mně nervy.

Řekl jsem si – a byl jsem na ten nápad pyšný – zbavím se dálnice a pojedu po normální silnici. Dojedu o chvíli později, ale bez stresu.

Velmi naivní nápad. Na prahu Vysočiny mě uvítala červeně pruhovaná tyč přes cestu a zahnala mě do labyrintu špatně značených objížděk, semaforů a zákazů, ze kterých zdánlivě nebylo úniku.

Navigace nebyla k ničemu, několikrát jsem bloudil, párkrát jel po polních cestách a jednou musel projet čísi zahradou – to všechno, abych se do Brna dopravil za rovné čtyři hodiny a stresu rozhodně neušel.

Řešení jsem nakonec našel. Když to situace dovolí, jezdím na Moravu přes Rakousko. Zajedu si proti dálnici zhruba půlhodinu, ale tím nevýhody končí. Jejich příhraniční okresky jsou poloprázdné, dobře značené a mají na naše poměry bezkonkurenční povrch.

Jsou lákavé i naprostým nedostatkem agresivních psychopatů v silných černých autech. Potěším se pohledem na pole bez solárních panelů a na zelené lesy bez kůrovce a dojedu do cíle sice později, ale v úplné pohodě.

Teď jen aby nám ten Schengen nezrušili.