Jiří Březina starší: Cestování s papouškem

Naše senegalka Bětka mi třeba klidně sedí na rameně i při ohlušujícím kraválu při vrtání do zdi. Ale pak vezmu do ruky barevnou tužku a Bětka zděšeně prchá.

Proto jsme na společnou první cestu autem hleděli s obavami. Už proto, že převozní klec je podstatně menší než ta normální a k tomu hluk a drncání.

A začátek opravdu nebyl žádná sláva. Bětka se sice nechala strčit do klece, ale poplašeně skákala z bidýlka na bidýlko, občas úpěnlivě pípla a její utrápené pohledy prozrazovaly, co si o takovém zacházení myslí.

Museli jsme vyjet. Pasažérka na zadním sedadle za chvíli přestala vyvádět, ale do klidu měla pořád daleko. Když jsme dorazili do cíle a otevřeli klec, vrhla se na mě, jako by zrovna unikla peklu, a držela se jako klíště. Její vyčítavý pohled říkal: jak jsi mi to mohl udělat!

Po pár dnech jsme balili na zpáteční cestu. Čekali jsme zase nervozitu a hlasité námitky, ale nedočkali se. Bětka za těch pár dní překvapivě došla k názoru, že cestování je vlastně docela fajn. Do klece vlezla skoro dobrovolně a cestou seděla na bidýlku pevně a odhodlaně jako kapitán na můstku. S nadhledem sledovala cestu i mě a byla v pohodě. Úplně jiná cesta.

Snažil jsem se odhadnout, co Bětku tak krásně uklidnilo. Možná cestu tam považovala za pokus se jí zbavit a odvézt ji od nás natrvalo. A když se to nenaplnilo, stresu se dokonale zbavila.

Papoušci nás mají především rádi a je jim vlastně jedno, kde zrovna jsou. Hlavně když jsou s námi.