Jiří Březina starší: Budějovická dlažba

Říkám si to samozřejmě v duchu, protože kvůli hrbolaté dlažbě jedu se zaťatými zuby, abych o ně nepřišel. Tuhle jsem jel Širokou ulicí, a i když se snažím jezdit podle pravidel, v půlce jsem to drncání nevydržel a zbytek dojel po chodníku. Liduprázdném, dodávám. Po těch ulicích se ostatně nijak skvěle nejezdí ani autem a jsem rád, že už po nich nemusím tlačit kočárek.

Nerad bych budil dojem, že je mi cizí historie nebo že nemám úctu k památkám. Naopak, mám veliký respekt k našim předkům a ke všemu, co nám po nich zůstalo. Když se v harmonicky poskládané ulici objeví díra jako po zubu a jeden dům je pryč, s napětím čekám na nový projekt. Na to, jak se vyrovná s okolním prostorem, jak bude harmonovat s okolními domy, jak úspěšně ponese štafetový kolík těch, kteří v té ulici stavěli dávno před námi.

A musím říct, že jsem pravidelně zklamán. Ne moderním stylem toho náhradníka. Nesnáším pseudohistorické slohy. Žijeme v jednadvacátém století a domy, které po nás zbydou, by tuhle informaci neměli tajit. Mnoho nových staveb se ale ke svému okolí chová vyloženě arogantně. Což se ovšem podle mě nedá kompenzovat tím, že si vedle nich budeme ničit klouby na omydlených kostkách a vzývat je jako nedotknutelný historický artefakt, který tu je odjakživa.

Když jsem zjišťoval, jak moc historická budějovická dlažba vlastně je, dostal jsem se k překvapujícímu zjištění: Kromě náměstí a pár ulic těsně kolem byla ještě v 19. století většina budějovických ulic nezpevněná a když sprchlo, lidé se brodili bahnem a koňskými kobližky. Jako bonus navíc tekly prostředkem splašky.

Vlastně bychom měli být rádi, že se památkové ochrany nedočkala už tahle verze ulice.