Jiří Březina starší: 28. říjen

28. říjen 2020

Rozhlasový sloupek

Musím říct, že slavení svátků mi nikdy moc nešlo. Vyvěšování vlajek, pochodování po náměstích a vykřikování patetických hesel, to byly akce, kterým jsem se vždycky rád vyhnul, a myslím, že v tom nejsem sám. Jistě na tom má vinu doba, ve které jsem strávil dětství. Jak jsem dospíval, postupně mi docházelo, že na mnoha oslavovaných událostech toho zas tak moc ke slavení není.

Ani 28. říjen na tom tehdy nebyl jinak. Slavil se jako Den znárodnění, tedy operace, při které byla brutálně oloupena podstatná část národa, co na tom chcete slavit. Původní význam toho dne, vyhlášení republiky, se jako něco podružného uváděl buď na druhém řádku, anebo se zamlčoval úplně, podle situace a instrukcí z východu.

A tak jsem jen od rodičů slyšel, jakou vážnost měl ten den za první republiky. Nešlo jen o halasné oslavy, mávání vlajkami a řečnění na každém náměstí, i když toho všeho si tenkrát užili také dost. Ale v ten den se lidé i doma svátečně oblékli, nepil se alkohol, odřekli si kouření a sedlák, který by znesvětil svátek oráním na poli, by byl pro veřejné mínění mrtvý.

Žijeme v jiném čase a jen těžko si můžeme představit, jak silná byla touha našich předků po samostatnosti a jakou úctu měl prezident Masaryk jako osvoboditel národa. A tak když se letošního 28. října rozhlédneme kolem sebe, leckoho může napadnout, jestli by nám v tom Rakousku nebylo líp.