Jiří Březina: Daruj krev

Vzhledem k tomu, že mám poměrně žádanou krevní skupinu B, pojal jsem jako svou povinnost se o ni podělit. Pocit zadostiučinění mne doprovázel už cestou na odběrové pracoviště v nemocnici. Kochal jsem se představami, o kolik bude silnější, až se budu vracet domů, chudý o nějaký ten decilitr, bohatší o pocit dobra, které jsem právě vykonal.

Vstupní formalitky proběhly hladce a já se konečně dostal na řadu.

Teď možná přichází okamžik, kdy bych se měl posluchačům k něčemu přiznat. Jsem asi jediný autor detektivek, který nesnese pohled na krev. Jakmile se mi nějaký naskytne, umdlévám.

A tak se také stalo.  Jen několik okamžiků poté, co začala má cenná krev odtékat do připravené nádoby. Sestřička si všimla, že nějak blednu, celou akci přerušila a zavolala lékaře. Ten mi dosti nevybíravě vynadal a poslal mě domů s tím, ať už se nevracím.

Takhle se to tedy má s tím mým dobrem. Proč vám o tom vyprávím? Třeba se někdo z vás rozhodne, že tu krev daruje místo mě. Pokud možno někdo, kdo se při tom nesloží jako domeček z karet.