Ještě po devadesátce hrál páter Josef Kobza na kytaru a rád se smál

V malé garsonce v církevním domě pro seniory v Suchém Vrbném voní káva. „Vezměte si ještě sušenku,“ pobízí mě hostitel, Josef Xaver Kobza, ročník 1921.

Pak se natáhne pro kytaru a říká: „Loni slavil jeden kamarád od Písku devadesátiny. Pozval mě na oslavu a já jsem si vzal pro jistotu s sebou kytaru. Po obědě to pak bylo nějaký mrtvý, tak jsem ji vytáhnul a začal jsem hrát písničky z mládí.“

Pokojem se rozezní písnička „Když jsem k vám chodíval pod okýnko“ a já přemýšlím nad tím, jak někdo dokáže zůstat tak duchem mladý až do vysokého věku.

Josef Kobza to přitom neměl v životě vůbec jednoduché. Narodil se ve východních Čechách do početné rodiny, měl sedm sourozenců. Po měšťance by býval šel rád na studia, ale na školu nebyly peníze. Vyučil se tedy u svého bratra holičem.

Studium ho nicméně stále lákalo a po poradě se sestrou, která byla jeptiškou, se rozhodl stát se knězem. Odešel na jih Čech, do Písku, kde kvůli tomu začal navštěvovat školu Petrinum. To už byla válka a po roce musel se svými spolužáky studium přerušit a nastoupit na nucené práce v Říši.

Po válce se do školy vrátil, jenže uplynuly ani ne tři roky a přišel Únor 48. Následovala internace, služba u PTP a věznění z politických důvodů. Na svobodu se dostal na začátku 1954, vrátil se do rodného kraje a začal pracovat opět jako holič.

Po několika letech si mohl alespoň dodělat maturitu. Nakonec byl v 60. letech tajně vysvěcen na kněze. Na začátku 70. let pak Josef Xaver Kobza dostal od státu souhlas k vykonávání pastorační práce a stal se farářem na jihu Čech.

Poslouchám vyprávění pátera Kobzy o jeho životě a všímám si, jak často se směje. I když mluví o nepříjemných věcech, nemizí mu z tváře úsměv a z jeho slov je cítit nadhled. Vidět na životě především to dobré, to je nejspíš ten správný recept pro svěžest a vitalitu i v úctyhodném věku.

Vzpomínání Josefa Xavera Kobzy si můžete poslechnout v pořadu Jihočeši.