Jana Klusáková – osobnost Českého rozhlasu

31. březen 2012

Jana Klusáková je – jinak se to říct nedá – silná ženská. A navíc je chytrá, vtipná a inspirativní. Talentem, pílí a pokorou se stala v naší žurnalistice pojmem. K Českému rozhlasu patří tak samozřejmě, jako knížky do její rozhlasové Knihovničky.

Sama napsala knižní rozhovory s Olbramem Zoubkem, Janou Brejchovou, Otakarem Motejlem, Karlem Schwarzenbergem, Janem Rumlem, Václavem Klausem a dalšími. Tlumočila Havlovi Gorbačova a Gorbačovovi Havla. Přeložila Bulgakova, Čechova, Turgeněva, Saltykova-Šcedrina... Dnes je rodačce z Písku přes sedmdesát. A stále má co dělat. A především: má na co vzpomínat. Učinila tak pro Český rozhlas České Budějovice a jeho portrétní cyklus „Jihočeši“.

„Narodila jsem se na začátku války, bylo to v létě,“ vypráví Jana Klusáková, „tatínek vedl maminku pěšky do porodnice, protože tenkrát ještě nebylo běžné mít auto... Pamatuju se na konec války, jak maminka s paní Baušovou, která bydlela v přízemí našeho domu v Táborské ulici, se objímaly na chodbě a tancovaly, že je konec války.“ Rodina žila v Písku do Janiných deseti let, pak se přesunula do Prahy. „Ačkoli jsem na jihu Čech žila tak málo, hrozně se mně tam líbilo. Ale jezdili jsme pak do Písku na každé prázdniny. Tam jsem u babiček dospívala, chodili jsme na plovárnu. Písek bylo moje město!“

V Praze se Janě, tehdy ještě Zvoníčkové, stal domovem Břevnov, konkrétně lokalita Na Větrníku. Žije tam dodnes. Vychodila jedenáctiletku, vystudovala rusistiku. Na umístěnku se dostala do Roudnice nad Labem, kde učila studenty Vojenské hudební školy Víta Nejedlého. „Byla jsem jediná žena v učitelském sboru i mezi žáky. Bylo to hrozný, tam jsem pochopila, že učit – už nikdy.“ Jejím dalším působištěm se stala Vědeckotechnická společnost a krátce na to konečně Ústřední půjčovna filmů a její oddělení propagace. „Skvělá práce! Tam jsem se seznámila se spoustou filmových tvůrců, s celou takzvanou novou vlnou, s některými z nich jsem se i spřátelila. A tam jsem poznala i Jana Klusáka, skladatele filmové hudby, otce mého prvního syna Pavla.“ Všestranně nadaný Pavel je dnes hudebním publicistou, mladší syn Vít se proslavil dokumenty Český sen, Český mír nebo Vše pro dobro světa a Nošovic.

Éra Jany Klusákové u filmu trvala sedm let a skončila krátce po osmašedesátém, vyhazovem. A pak následovalo dlouhých dvacet let, kdy nezavadila o práci. Uprostřed socialismu musela se dvěma dětmi zůstat „na volné noze“ a živit se překlady a tlumočením. V polovině sedmdesátých let se dokonce dostala na několik měsíců do vězení za předávání ruského samizdatu ze Sověského svazu na Západ. „O tom nechci moc mluvit. To nebylo důležitý. Jiný lidi si vytrpěli mnohem víc,“ říká. Pro Český rozhlas nicméně odkrývá některé okolnosti vazby, mluví o tom, kdo se mezitím staral o syna a jak se vše v dobré obrátilo.

Poslechněte si celé vyprávění tak, jak jej zaznamenala redaktorka Eva Kadlčáková.

Spustit audio